RECENZE: Van Morrison nekouká na trendy, ale na kvalitu

VAN MORRISON
Born to Sing: No Plan B
Supraphon
10 trax / 59:54

Po multiinstrumentalistovi a nositeli Řádu britského impéria nikdo nechce, aby vytyčoval nové hudební hranice. Proto nevadí, že je po první minutě poslechu úvodní pecky Open the Door (To Your Heart) plné krásných dechů zřejmé, že tahle deska zní jako by vyšla před deseti až patnácti lety. S novinkou se hudebník, střídající ve své kariéře množství stylů, vrací na legendární značku Blue Note, u které v roce 2003 vydal album What's Wrong With This Picture?, i k výrazně jazzově a bluesově laděné tvorbě.

Morrisonova tvorba je nesmírně bohatá, přestože se v ní zdánlivě nic moc neděje. Vesměs houpavé melodie, nijak opulentní aranžmá, střídání kytar a dechů a navrch Morrisonův plný hlas uklidňují tím, jak je vše na svém místě. Přes jistou nepřekvapivost tenhle chlapík nenudí ani ve více než osmiminutovém Going Down to Monte Carlo, kde stojí za pozornost skvělý pozoun Alistaira Whiteho.

Můžeme se rozplývat nad krásně měkkým zvukem kytar, piana, dechů, saxofonu a ostatních nástrojů, ale pro mě osobně nad vším ční stále neobroušený Morrisonův hlas, který například takovou End of the Rainbow vykopává o level výše. Jistě, tahle sbírka jazzových pochoutek (Educating Archie) a tradičního blues (Pagan Heart) může trochu působit jako záležitost pro milovníky starých dobrých časů, ale Morrison je i v sedmašedesáti letech invenční chlapík, který nežije jen z minulosti. A nic na tom nemění fakt, že Close Enough for Jazz známe už jako instrumentálku z bezmála dvacet let starého alba Too Long In Exile. Prostě kvalitní tvorba k tomuto bardovi patří stejně jako jeho legendární klobouk nebo dobrá whisky k jeho rodnému Irsku.

BEST TRAX: Educating Archie, Open the Door (To Your Heart), Pagan Heart
ZKUS TAKY: Joe Cocker - Fire it up, Mark Knopfler - Privateering, John Mayall - Tough