LIVE: Jamiroquai v Košicích - výběr hitů se závanem nostalgie

Steel Arena, Košice (SK)
20.1.2013

Kapela soustředěná okolo svého frontmana Jay Kaye je po vydání zatím posledního alba Rock Dust Light Star v roce 2010 v téměř roční koncertní pauze - loni odehrála pouze 3 koncerty a od toho posledního uplynuly již 4 měsíce. Zejména proto vzhlíželo nemalé množství fanoušků z celého světa, s čím se před nadcházející tour sestava vytasí.

V setlistu stominutové show se nakonec objevilo 15 písní především staršího data s - přinejmenším pro častějšího návštěvníka - nečekanou absencí nejnovějších skladeb. Převážnou kostru setlistu tak tvořily písně z alb Traveling Without Moving a A Funk Odyssey, překvapením se ale staly dvě skladby z desky Dynamite, při posledním turné zcela ignorované.

Večer odstartoval nejhorším možným způsobem. Nejprve řádně opončovaný frontman kapely vlítnul rychlostí nejsilnějšího auta ze své stáje na pódium, aby pouze učinil otočku a stejnou rychlostí zahučel zpět. Nezávislý pozorovatel by se mohl domnívat, že pouze nesesynchronizoval svůj nástup se zbytkem kapely, která v tu dobu ještě nebyla na pódiu. Až později během koncertu jsme se dozvěděli, že tento nepřipravený moment měla na svědomí Jay Kayova paměť. Úvod koncertu totiž netradičně obstaral song Twenty Zero One, jehož úvodní dva verše si  zpěvák nedokázal v danou chvíli vybavit, a tak se uchýlil zpět do útrob arény se jej doučit. Naneštěstí se to neukázalo jako největší selhání začátku koncertu.

Tím byla samotná úvodní píseň, která měla k pojmu "profesionálně nazvučená kapela" opravdu daleko. Při jejím poslechu komukoliv z cca šesti tisíc diváků mohlo být ukradené, zda si frontman nějaký text pamatuje či nikoliv, jelikož mu přes slitý zvuk jeho mikrofonu a kytary Roba Harrise nebylo téměř nic rozumět. Paul Turner za basovou kytarou mohl dělat sebevětší kejkle, ale ven šel jeden objemný a dunivý, tónově nijak nespecifikovatelný zvuk. Zdálo se, že Košice mají zaděláno na pořádný průser, naštěstí šlo pouze o "nedokonalou zvukovou zkoušku", což potvrzuje i setlist sdílený kapelou na facebooku, který onu nepovedenou Twenty Zero One vůbec na úvod nezmiňuje. Během následujících dvou songů Alright a Use the Force se pak zvuk ustálil na snesitelné úrovni a i nadále se zlepšoval. Zapojila se také trojice dechařů, včetně sólisty na trubku. Individuální výkon byl předveden kytaristou Harrisem v následující písni High Times - jeho kytara pak během večera dostala prostor ještě mnohokrát, zdaleka nejvíce z celého ansámblu.

Z kapely byla cítit profesionalita a sehranost, jež ale vedla k minimálnímu prostoru pro improvizaci. Té se přitom předchozí muzikantská sestava spojovaná se značkou Jamiroquai věnovala v hojnější míře. I tak se jim dařilo propojovat jednotlivé songy, jejich melodie a nápěvy. Třeba Little L měla kromě očekávatelného tleskání "on time" zařazen i hudební motiv méně známé Snooze You Lose. A podobně by se dalo pokračovat i při dalším dalším průletu setlistem. Velké překvapení pak přišlo v polovině show, kdy po Hot Tequila Brown, písně s osobním podtextem stran Jayova boje s drogami, zazněla živá premiéra skladby Talullah. Možná proto si JK nepamatoval, z jakého alba píseň je, a musel se optat své kapely. Poté zpěvák shodil pončo a v zelené mikině se jakoby proměnil i jeho projev navenek. Najednou nebyl svazován těžkým oblekem a začal, podobně jako před jedenácti lety v Praze či Bratislavě, skákat, více tančit a vůbec přidal do projevu pohybové prvky, s nimiž je jeho osobnost spojována.

Space Cowboy byl vrcholem celé show. Jamiroquai se při prezentaci tohoto slavného hitů vrátili k polovině devadesátých let a desetiminutovou skladbu proměnili v naprostý šperk opentlený projekcemi planet na ploše za nimi. Závěr v podobě "godzilí" Deeper Underground a přídavku, jediné skladby aktuálního alba, White Knuckle Ride, už byly povinnosti bez špetky invence, zahrané bez příkras a s pocitem, že víc už od kapely nemáme očekávat. Škoda - vždyť baskytarista Paul Turner před koncertem prozradil, že došlo ještě k nacvičování (Don't) Give Hate a Chance, When You Gonna Learn, Seven Days In Sunny June a na nikdy nehranou starší skladbu You Are My Love.

Jestliže na koncertech v devadesátých letech s Jay Kayem vystupovali hudební nadšenci, tvořící s ním alespoň zdánlivě nerozlučnou partu, dnes to vypadá, že jde o skupinu plně profesionálních muzikantů, kteří jsou sice spolu semknutí (trio Rob Harris, Paul Turner a Derrick McKenzie vydávají spolu se zpěvákem Danielem Pearcem v březnu tohoto roku pod projektem s názvem Shuffler debutové CD), ale od frontmana se tak nějak odcizili. Ty tam jsou doby, kdy Jay své muzikanty, bez nichž by byl poloviční, i několikrát během koncertu představil a ty tam jsou doby, kdy skalní fanoušek mohl po skončení koncertu odejít z haly, aniž by poslouchal, že byl právě svědkem koncertu "Džemirokváje"...

text: Viktor Mašát, foto: Košice – EHMK 2013: Michal Bober (1,5), David Hanko (2,3), Tomáš Bachura (4)