LIVE: Jací byli Bon Jovi v Praze před 21 lety?

BON JOVI, BILLY IDOL, LITTLE ANGELS
Stadion Strahov, Praha
4. 9. 1992

A to ještě dobře půldruhou hodinu před začátkem působil plochou největší sportovní stánek světa liduprázdně. Svou roli jistě sehrálo i počasí, přestože samotný průběh vystoupení déšť nenarušil, ale tak nízký zájem o věhlasná rocková jména místní pořadatelská agentura RCH production ani další znalci problematiky nečekali. Připomeňme si jen, že na první rockový Strahov přišla stotisícovka (Rolling Stones, srpen 90) a na druhý nad 40 tisíc (Guns' N' Roses, květen 92). Bon Jovi a Billy Idol tedy u nás nejsou tak v kurzu jako např. v SRN, odkud vedla jejich cesta do Prahy.

TOP 10 nejlepších songů Bon Jovi

Až čtyři dny před akcí promotéři turné I'll Sleep When I'm Dead Coca Cola a společnost Bon Jovi prozradili, že supportem před stálicemi této evropské túry budou kalifornsky znějící Britové Little Angels. Ti začali dobrým faux pas, československé fanoušky vítali ve Vídni. Až později zpěvák oslovil Prahu. Jinak mnoho nepředvídaného neukázali, plagiátorství v osvědčených hardrockových či pompmetalových postupech se nebrání. I tak ale jejich pětačtyřiceti minutové vystoupení zapůsobilo na úvod vcelku příjemně. Přispěla k tomu také dechová sekce ve složení trubka, saxofon a právě ságo bylo skutečnou ozdobou hlavně předposlední pecky. Little Angels zahájili produkci stejnojmennou věcí a poté už vybírali převážně z třetího, zatím posledního LP Jam (1992). Na úplný závěr si vypůjčili klasiku: Rock'n'roll Over The World od Status Quo.

Čtvrthodinka přestávky a přišel ke slovu nebo spíš ke zpěvu William Broad alias Billy Idol (38 let). Jeho nový doprovodný tým tvořili dvě sličné zpívající klávesistky, výborný perkusista, neméně dobrý bubeník, basista Living Colour Doug Wimbish a kytarista Mark Younger-Smith, ten to ovšem s Idolem táhne již čtyři roky, před tím hrál u Charlie Sextona. Úvodní věc Wastenland otvírající i červnový opus Cyberpunk moc nezabrala, jistě taky proto, že většina přítomných nechápavě civěla na nový Idolův účes alá blonďatý Terence Trent D'Arby . Londýňan žijící v Los Angeles střídal v první polovině show aktuálky s hity jeho nejslavnějšího alba Rebel Yell. Davy nejvíce reagovali na Shock To The System a Eyes Without A Face. Naopak Heroin od Velvet Underground v elektronickém podání se jim zrovna nezdál, za to cover verze Doors L. A. Woman (LP Charmed Life) už ano. Idolovo představení od té chvíle nezadržitelně gradovalo. Blondýn si proti minulosti odpustil výraznější obscénní gesta a místo toho se vrhl na sport. Do pódiové prezentace zařadil kliky (!!!) a neustále pobíhal po celé ploše pódia. Po White Wedding (LP Billy Idol) a hymně Rebel Yell musel přidávat poklidnou elvisárnu Sweet Sixteen (LP Whiplash Smile) a z téhož vinylu pochází také poslední To Be a Lover, za níž "Bílý idol" sklidil největší a jistě zasloužený aplaus.

Pauza před headliners večera se protáhla na 45 minut. Až po jejich uplynutí se rozzářil obří světelný park i videoprojekce a na plac se dostavili brilantní kytarista Richie Sambora, klávesák David Bryan, baskytarista Alec John Such, za bicí usedl kubánský přistěhovalec Hector Tico Torres a mikrofonu se s šátkem na čele chopil vysmátý frontman se siciliánskou krví John Francis Bongiovi čili Jon Bon Jovi (32). Pompézní hardrock kvintetu z amerického New Jersey vrhal jednu notoricky známou melodii za druhou, a to hlavně z poslední desky Keep The Faith (říjen 92) a z dosud nejprodávanější kolekce Slippery When Wet (86), již se prý udalo ke třinácti miliónům kusů (!!). Jon dvěma kousky připomněl také víc než pět miliónů prodaných výlisků sólovky Blaze Of Glory, Richie si zase neodpustil instrumentálku ze svého projektu Stranger In This Town. Zaznělo pochopitelně též pár písniček z New Jersey. Nejroztleskanější dav zažil Strahov při písni , která dala název zároveň celé, vlastně už druhé letošní evropské šňůře Bon Jovi.

S dvouletou odmlkou přes jedenáct let fungující formace, u níž dosud nedošlo k jediné personální změně, v Praze přidávala jen jednu sérii. Troufla si v ní na beatlesovku Help, kterou značně zpomalila, a tím zcela logicky zmrvila. Došlo i na další šlágry rockové historie: cajdák Falling In Love od Elvise a Jumpick Jack Flash Rolling Stones. Konec víc jak stominutového koncertu obstarala snad vůbec nejoblíbenější píseň z repertoáru skupiny - Living On A Prayer (86).

Bon Jovi byli na "prknech" suverény, jsou to muzikanti na slovo vzatí a leaderovi kapely nedělá zpěv na živo pražádné problémy. Své příznivce určitě potěšili. Naopak  ty, kdo přišli za Billy Idolem nebo jen ze zvědavosti, pouze utvrdili v tom, jak vykalkulovaný je jejich sound, jak rychle se titulní melodie mnohých písniček oposlouchají a hlavně, jak jsou si podobné. Nicméně za 370 Kč (v SRN za 70 DM a více) stálo za to rock světového formátu vidět a slyšet, chybu udělal ten přívrženec bigbítu, který nepřišel.

text: Jarda Hudec

Témata: Bon Jovi, Billy Idol, Little Angels