LIVE: Roger Waters obehnal Prahu zdí, ale bylo snadné ji přeskočit

ROGER WATERS: THE WALL LIVE
O2 Arena, Praha
7. 8. 2013

Rozměrná zeď, která v polovině každé show zastaví scénu, stojí na stejně obsáhlé produkci. Byť byl již zlomek techniky ráno v den koncertu připraven, jeho stavba se o několik hodin opozdila a vůbec nebylo jasné, jak rychle se nabraný skluz podaří smazat. První kamión toho dne měl být vyložen ještě před osmou hodinou, nakonec kvůli zdržení na maďarských hranicích dorazil až před jedenáctou. Během následujících deseti hodin jely naplno přípravy koncertu, jenž patří v probíhající části turné k těm nejmenším. Doposud se The Wall stavěla v zastřešeném prostoru pouze jednou v Nizozemí, prostory však několikrát převyšovaly vysočanskou halu. Právě další rozměr opětovně představené show Rogera Waterse chyběl.

RETRO: Připomeňte si památný koncert Pink Floyd v Praze

Jakkoliv krásná, působivá a mocná Watersova Zeď je, přesunutí z otevřeného fotbalového stadiónu do uzavřené haly (ať už byly důvody jakékoliv) slibovanou show nijak nekompenzovalo. Pro nováčky se jistě jednalo o spektakulární show zasahující všechny smysly, opakovaně jistě potěšila i věrné fanoušky, náročnějšímu divákovi ale příliš nového nepřinesla. Na konci In The Flesh? opět nabourala do části zdi zmenšená Stuka, při Another Brick In The Wall nad přizvaným dětským sborem hrozil obří loutka učitele a tradičně se témata nastolená kultovní deskou před více než třemi desetiletími transformovala na aktuální problémy a palčivé otázky moderní společnosti. Jak krásně ale mohla ona celá kritika vyznít v otevřeném prostoru, s jehož využitím by narostla i stavěná krabicová zeď, díky nasvícení a projekcím dokonale simulující skutečnou, cihlovou.

Osvícení a absolutní tma tak dost možná dostály jedinému zvýhodnění oproti stadiónové verzi, protože osvětlovači ovládající hlavní spoty se díky závěsnému systému opravdu jakoby vznášely ve vzduchu. Naopak zvuk linoucí se k uším posluchače ze všech stran dokonale doplňoval veškeré dění na pódiu i kolem něj. Nejeden návštěvník trpící paranoiou, jimž byla věnována mimo jiné skladba Run Like Hell, mohl být zvuky vycházejícími "odnikud" ještě více znejistěn.

Dvojník Richarda Gerea do Prahy přivezl zajímavé dílo, které však nepřekonává nic již dříve zveřejněného. Open air býval mohl dostát slova velkolepé show, takto zůstala Zeď limitována prostorem. Přední reproduktory sice byly ochuzeny o nějakou jednu dvě řady beden, to ale ve výsledku ani tak nevadilo. Více chyběla silná tepající energie, která by dokázala nacvičená gesta a projekce zhmotnit v jedinečnou událost. Vždyť ani kritické narážky na konzum, náboženství či svobodu už po několikerém zopakování nemusí působit tak intenzivně a více návštěvník zavzpomíná u původních filmových ilustrací na staré časy.

Zrovna dílo výtvarníka Geralda Scarfea mohlo být více propagováno, když aktuálně v Praze probíhá výstava jeho prací. Anebo se více zaměřit na hudebníky, když pouhý den před velkým koncertem vystoupil v Malostranské besedě Rogerův syn Harry se svým kvartetem. Tyto drobnosti dělají koncert výjimečným. A zářijové zastávky v Berlíně nebo třeba Londýně takovýto předpoklad splňují daleko lépe.

text: Ondřej Bambas, foto: Karel Šanda

Témata: Roger Waters, Pink Floyd, The Wall