KRYŠTOF - V siločarách

Zdařilými hity Lolita a Ženy se tvůrčí potenciál zdaleka nevyčerpal. Druhý? Literární „Nabokov“, ukrytý v Krajčovi, i na nové desce poráží na body Krajča-hudebního skladatele. Textově je album totiž jednoznačně nadprůměrné. Třpytně poeticko-civilní výpověď, v níž to dýchá nehranou něhou, tragičností a silou obraznosti. Krajčo vládne darem přirozeného zpívání, dokáže skvostně vykouzlit (převážně rozbolavělou) náladu každodennosti, ale výsledné písně jako by nedokázaly unést způsob textového poselství, melodické a instrumentální nápady nedosahují úrovně slovního toku, míjejí se (třeba Tramvaje nebo Moře v hoře jsou právě z tohoto důvodu po poslechu téměř ihned zapomenuty). Když dojde k interakci, je to opravdová síla – jak úvodní OnaNe, poHádkách nebo Obchodník s deštěm patří k tomu nejlepšímu, co za poslední roky tuzemský pop a rock nabídl. Dechy, které tvoří organickou součást projevu kapely od začátku existence, jako by trochu křečovitě posouvaly image Kryštofa někam jinam, od naturální písničkové subtilnosti k najazzlé rozevlátosti, kde už je to trochu stylizace (s výjimkou v poHádkách, tam prostě být musí!).

Celkový dojem je ale výsostně pozitivní. Plastické zhmotnění toho nejlepšího z Priessnitz (Jarda Švejdík je jedním z hostů alba) či Mňágy, obarvené přirozeným talentem a šarmem Richarda Krajča – to je Kryštof na své druhé desce, která kapelu zaslouženě katapultuje na vrchol popularity. Dobře, že si ten obrýlený filuta odlepil pásku z úst. Ale pozor, má ji pro všechny případy po ruce…

Jan Petričko