LIVE: Klapky klavíru burácely pod rukama křehkého Toma Odella

TOM ODELL
Lucerna Music Bar, Praha
15. 11. 2013

Tom Odell dělá něco dnes tak nepopulárního, až je s podivem, jak populárním se stal. Sedí za klavírem a hraje. Ano, celý koncert "jenom" sedí, mlátí do kláves a zpívá. Neskotačí, nepitvoří se, nestylizuje se do pop star, nevyvolává skandály. V době, kdy podiím kralují barevné fáborky a cirkusové atrakce všeho druhu, vzbuzuje tenhle mladičký retro barový pianista po právu senzaci.

Zvolání "Jéžiš ten je krásnej!" a ječáky nutící si zacpat uši přehlušovaly předehru každé písně. Tom Odell ale nedovolil, aby ho zamilované výkřiky vytrhly z konceptu. Mohl by se nechat unést jako mnoho jiných a vrhat úsměvy na všechny strany, pózovat fotografům, či se aspoň projít před klavírem, aby na něj bylo lépe vidět. Jenže on je na podiu čistě kvůli hudbě, ne aby se (za)líbil. Sám moc dobře ví, že jeho síla není v blonďatých vláskách, které mu vyčuhují zpoza ucha, nesmělém úsměvu, ani ramenou zahalených do vlající bílé košile. Kdybyste toho hubeného kluka potkali na ulici, tak si ho vůbec nevšimnete. Jeho sex-appeal je všechen závislý na zavřeném či otevřeném víku od klavíru.

Když Tom Odell hraje a zpívá, zavírá u toho často oči, nebo pohled upírá někam do neznáma a jeho rozvibrované hlasivky volají ducha gospelové zpěvačky Etty James. Přestože Tomovi nejspíš ještě ani neroste strniště, když to rozbalí, jeho ječák si nezadá s kdejakou jazzmankou.

• RECENZE: Tom Odell úspěch svého hitu Another Love nepřebije

Slečny visí Odellovi na rtech, nadšením skákají kolem ramen svých protějšků, některé jen mlčky cudně zamávají Tomovi na pozdrav, když se objeví na stagi. Mnoho z nich by s ním chtělo zestárnout a ztotožnit se tak s názvem písně, která otevřela koncert. Odellovy fanynky citující texty z Tomovy jediné desky jako by je znaly roky, dokázaly, že nepřišly jen kvůli osudové Another Love. Byla to ale právě tato píseň, při které se Tom opravdu odvázal. Another Love je píseň, která do očí vžene slzy, (jež její autor podle svých slov už všechny vyplakal) aby za rozjetého "Come on Prague!" vygradovala do rozervané bouře, při níž létají klávesy vzduchem.

Co splývá a pozvolna nudí na albu, bylo naživo podáno v dynamických kontrastech. Klidným, čistě klavírním předehrám dodával energický nástup bicích šťávu přesně v těch chvílích, kdy byste si radši sedli do křesílka a popíjeli kávu. Ačkoli by Tom Odell mohl být klidně kavárenským klavíristou, sedět vás nenechá. Může za to roztančená Hold Me, hlasové exhibice v předělávkách Beatles a z velké části i kapela, který byla až nespravedlivě upozaděná. Poté, co se po dlouhé pauze vydýchaný Tom vrátil na podium, předvedl nefalšovaný rock'n'roll a rozesmál všechny, když mu při hře vypadla cigareta z úst. Většina z nás si zapálila svou první cigaretu na hřišti za školou. Nemotorný, vysmátý Tom vypadal, jako by tomu bylo poprvé na pražském koncertě.

Nejsilnější vzpomínkou ale bude ten Tom Odell, který sám usedl ke klavíru za světla obrovského filmového reflektoru, jenž stál na stojanu za jeho zády. Občas na něj problikl zdroj teplého světla od stropu, ale kapelu stále zahalovala modrá mlha. Když zpíval o tom, že by se radši měl opít a zapomenout na všechny ty podělané srdceboly a občas do rytmu uhodil do stěny klavíru, světla úplně zhasla a rozsvítilo se jen pár žárovek podél podia. V tu chvíli vzal muzikant pražskou Lucernu na výlet do světa hudby, která byla opravdová jako kontrabas jeho baskytaristy. A trochu naleštěná jako Tomův černý klavír.

Tom Odell neotevřel novou bránu hudby. Nezbořil žádné hranice a možná na něj bylo kvůli statickému umístění klavíru na kruhovém podiu i špatně vidět. Když se ale chytl s kapelou na závěr kolem ramen, uklonil se a vhodil propocený ručník do lačně natažených rukou, chtěli jste tomu pískleti poděkovat. Díky lidem jako je on totiž "opravdová hudba" nikdy nevymře.

text: Alena Bílková, foto: Vojtěch Kubec (Koule.cz)