Colours of Ostrava: 7 NEJ momentů třetího dne

• FOTOREPORT: Třetí den Colours of Ostrava ovládl mazák Robert Plant a mladíci Bastille 

NÁVŠTĚVNOST ROSTE A NĚKTERÉ STAGE JSOU NARVANÉ K PRASKNUTÍ

I na Colours of Ostrava platí, že o víkendu přijíždí více lidí než ve dnech pracovního týdne. Své určitě také sehrál fakt, že v sobotu opět panovalo Slunce nad Ostravou a na programu byl hlavní headliner celého festivalu - Robert Plant. Kromě něj mnoho mladších a cizinců přijelo na Bastille, kteří letos posbírali několik cen Brit Awards a jsou v současné době na vrcholu popularity. A co hype kolem Chet Fakera? Ten způsobil, že se na nevhodně zvolené stagei, kde Australan vystoupil, nedalo hnout. Fanoušci šplhali i na kovové konstrukce a vláli do downtempového rytmu. Chet sám působí naživo mnohem uvolněněji než na desce a jeho vláčné skladby provázel příjemný úsměv i většinu času schovaná kapela.

ROBERT PLANT: "TAKE IT EASY AND ENJOY LOVE!"

Značnou část návštěvníků letošních Colours tvoří nositelé triček s nápisy Led Zeppelin, z nich dokonce i vyvolení, kteří se účastnili unikátního koncertu Zeppelínů v Londýně v roce 2007. Zatímco tam se jim dostalo nejslavnějších nahrávek kapely ve věrné, studiové verzi, Robert Plant se svou národnostně pestrou skupinou předvedl jak svoje novinky, tak hity jako Babe, I'm Gonna Leave You s různými obměnami. V Ostravě hrál podruhé a slíbil dvojnásobně dobrou show. Ve svém úctyhodném věku by pěvecký vzor stále mohl učit zpěvu (ačkoliv některým výškám se již prozřetelně vyhýbá) a úctě ke svým spoluhráčům. Co ale těžko naučit jiného je vyrovnanost, charisma, plný zvuk táhlých výkřiků, naprostý smysl svého počínání a jednoduché kroucení zápěstí, které po něm dav kopíruje jako smyslu zbavený. Šamansko-rockový výlet do jiného světa, to byl koncert Roberta Planta a jeho Sensational Space Shifters.

ZBOŽNOVANÍ I ZAVRŽENÍ BASTILLE

Všemi očekávaní Bastille se v konkurenci lety prověřené a kvalitní hudby stali rozporuplnou atrakcí. Co se na popově zaměřeném festivalu mohlo stát senzací, některé návštěvníky Colours of Ostrava unudilo. Všichni netrpělivě čekali na největší hit kapely - "Vangelisovskou" Pompeii, jehož se dočkali až úplně na závěr. Mezitím někteří valili oči nad tím, jací to mladíčci se na pódiu vlastně se svým pompézním zvukem objevili. Komu kluci v mikinách nesedli, těm alespoň mohlo být jasné, koho kopírují české kapely typu Lake Malawi, a mohli se nechat unášet nenáročnou, dobře zvládnutou a chytlavou muzikou. V nadšené části publika vlály transparenty typu "Make me a child!" a vyjádření jedné Ostravačky vypovídá o neklidu, který v prvních řadách během koncertu panoval: "Sem měla jejich půlky mezi lícama, bych jim dala dělo jak cyp."

TEMNĚ TANEČNÍ DARKSIDE

Oranizátory festivalu propagované, nenápadné temné duo Darkside tvořilo spojnici mezi Robertem Plantem a Bastille. Rozhodně se nejednalo o nevýznamnou mezihru. Tíseň vzbuzující loni vydaná nahrávka vyzněla naživo jako mnohem menší psycho, ale o to víc funky s nesmírně silnou atmosférou. Hudební základ není samozřejmě žádná juchačka, ale experimentální elektronika, která naživo ztratila veškerý očekáváný klid. Podium zahalené do instantního závalu kouře, z kterého se tajuplně v ostrých barvách rýsují dvě postavy. Na obloze se vznáší vzducholoď obklopená hvězdami a dav se kolébá jako omámený za zvuků elektrobeatů a kvílení kytar. Kondenzovaná atmosféra.

• Colours of Ostrava: 7 NEJ momentů prvního dne
• Colours of Ostrava: 7 NEJ momentů druhého dne 

ČESKO SE NA COLOURS NEZTRATILO

Z českých jmen v sobotu nejvíc posluchačů přilákal Dan Bárta & Illustratosphere. Danovi to v posledních pár letech hodně svědčí. Působí vyrovnanější a jakoby občas vystoupil z bubliny svého mikrosvěta. Dokonce tančí! Ostravu si zopakoval po dvou letech, kdy tu mimo jiné hostoval po boku Bobbyho McFerrina. Narváno měli i Prago Union a Champion Sound. Díky výbornému nazvučení bylo Katovi rozumět každé slovo, a tak si i náhodný návštěvník Prago Pyčo mohl užít vtip a intelekt, který je v Katových textech všudypřítomen. Co do vtipnosti textů rozhodně neotálejí ani Horkýže slíže připomínající punkrockoví Bijou Terrier. Podotkneme-li, že se s tím jejich zpěvačka "nesere", nebudeme jejímu slovníku daleci.

COLOURS SE OPĚT VLNILA DO AFRICKÝCH RYTMŮ

Colours of Ostrava pro mnoho Čechů zůstává festivalem, kde je vládnoucím hudebním žánrem world music. Sice už to tak úplně neplatí, ale dramaturgové každý rok pozvou několik výrazných tváří tohoto hudebního směru. Nejzásadnější interpretka world music letošního ročníku přijela až z Beninu. Respektovaná a oceňovaná Angélique Kidjo je živě podstatně energičtější než na studiových nahrávkách a její hudbě slušelo Slunce, které Colours už druhý rok po sobě neopustilo a které je prostoupeno i v hudbě Kidjo. Zatímco tisíce lidí se tlačilo na vystoupení Cheta Fakera, před velkým pódiem, kde hrála Američanka s nigerijskými kořeny Iyeoka, tančila hrstka milovníků afroamerického soulu. Postupně však na její koncert přicházely davy lidí, které zpěvačka nakazila svou pozitivní náladou. Dokázala publikum rozezpívat a roztančit a zároveň udělat reklamu na své desky.

VOSTO5: SOUBOJ TITÁNKŮ ANEB JAK UDĚLAT Z BOŽSTVA IDIOTY

Héfaistos, Dionýsos a Apollollollon v čele s Diem, který neví, kdo je Zeus, se probírají ze 105leté letargie. Sejdou se na schůzi, aby zjistili, že si se svými požadavky na otce Dia můžou leda vytřít opánky, a že lidstvo je v takové krizi, že je třeba zničit jej titány. To je zápletka titulu populárního divadla VOSTO5 v čele s neodolatelným a talentovaným režisérem Jiřím Havelkou. Původně amatérské seskupení dnes v Praze hraje geniální seriózní projekt Pérák, ale známé je především pro svůj improvizovaný humor. Ten předvedli i v Ostravě. Dále hodně patosu, sebeironie, situačního humoru a litry prolitého vína, o kterém v zákulisí prohlásili, že bylo opravdové. Nad vším bděli bozi Legráces a Švandos. Z představení čišela lehkost bytí, kterou kazilo snad jen ono české "smějme se na jevišti vlastním vtípkům" a rozpadlý improvizační koncept ke konci představení, kdy už herci hulákali jeden přes druhého.

text: Alena Bílková, Daniel Maršalík, foto: Jana Zvolánková, Matěj Slezák