RECENZE: Proměna Borise Carloffa je nenásilná a přímo skvostná

Vydáno 17.10.2014 | autor: redakce

"Escapist a Morphosis jsou jako noc a den," zaznělo v souvislosti s novou řadovou deskou u nás často skloňovaného producenta a muzikanta Borise Carloffa. Výrok nejenže jednoduše a vcelku trefně definuje rozdíl mezi oběma nahrávkami, zároveň naznačuje hudebně-životní směr, jakým se čerstvý čtyřicátník nyní vydává.

RECENZE: Proměna Borise Carloffa  je nenásilná a přímo skvostná Boris Carloff metamorphosis COV


Boris Carloff metamorphosis COVBORIS CARLOFF

MORPHOSIS
Championship Music
10 trax / 28:06

Tracklist: I'm an Island and People Are the Sea, Days Go By, Cos You Know, Cave, No Matter, Intermezzo, All the Things At Last, I've Been Thinking of You (feat. Kata Mogensen), Too Soon Too Close, Last Runner

Kdo sleduje počínání držitele cen Apollo a Anděl, které Carloffovi zaslouženě přinesl osobně-konfesní debut Escapist, dobře ví jedno - jeho devizou vždy byla silná vyhraněnost. Hudební i názorová.

Často prezentoval své pohledy na bídný stav tuzemské scény a stejně často dával najevo rozmrzelost z absence zájmu zdejších posluchačů k vyšlapávání vlastních cestiček, postupně vedoucích k vyzrálému hudebnímu vkusu. Určitou radikalitu vkládal i do svých písniček, postavených na syrové a zpravidla skličující emoci, což bylo vzhledem ke Carloffovým osobním pohnutkám naprosto pochopitelné. Ostatně díky tomuto přímočarému pojetí se mu podařilo vyprodukovat desku, která je unikátním posluchačským, ale i emotivním zážitkem.

S novinkou Morphosis začíná ale Carloff na věci nahlížet z jiné perspektivy. Větší odstup a do určité míry i upuštění od vlastní vyhraněnosti propůjčují novým skladbám zároveň charakter lehkosti i (trochu paradoxně) větší komplexnost. Mnohotvárnost nejčastěji reprezentuje pestrá škála syntetických zvuků, jejichž původ zůstane hudebním laikům neobjasněn, ale nad nimiž nezbývá než žasnout - zejména co se týče titulní I'm an Island and People Are the Sea či následující skladby Days Go By.


Živost naopak plyne z okamžiků, kdy jsou k slyšení hudební nástroje v čele s cellem Terezie Kovalové. Nejvíce to platí v závěru desky, která je zastoupena skladbou Last Runner - téměř akustickou baladou o běžci, který na své trase zůstane sám pouze s vědomím, že kromě něj samotného už nezbývá nikdo, s kým by na cestě do cíle soupeřil.

Zmíněnou lehkost tato a další okolnosti (např. o poznání proměnlivější práce s hlasem) ale pouze dotváří. Její samotnou podstatu formuje skutečnost, že se Carloff pozměnil osobnostně, získal opět trochu jiný pohled na život a že si některé věci - pozitivní i negativní - tolik nepřipouští. Nejde přitom o situaci, kam by byl dotlačen násilně jako dítě rodiči do kouta poté, co provede nějakou klukovinu. Carloff do tohoto stadia došel především pod vedením sebe sama, díky uvědomění si vlastních chyb a díky schopnosti si z nich něco odnést. Jeho morfóza není (a do smrti nemůže být) kompletní, touto nahrávkou si ale vytyčil nejlepší možný směr, jakým se bude dále ubírat.


Morphosis nabízí co do kvality totéž co The Escapist, přestože atmosféru má debut jednoznačně silnější. Co do přesahu ovšem skrývá daleko víc - nenásilně zvládnuté umělecké dílo, které je svébytné natolik přirozeným způsobem, že má šanci plynule vejít ve známost i mezi úplně běžnými smrtelníky. Nejen mezi vousáči s piercingy, upnutými kalhotami a silnými brýlemi. A dost možná to nebude ani trvat tak dlouho...

BEST TRAX: Days Go By, All the Things At Last, Last Runner
ZKUS TAKY: Boris Carloff – Escapist, Aphex Twin – Chosen Lords, Tycho - Awake


Adam Vrána
6/7

 

0,00

čtenáři

hlasuj
zavřít