LIVE: Jazzová evangelistka Zaz s energií hurikánu

ZAZ
Forum Karlín, Praha
29. 11. 2014

Hlavní hvězda večera se objevila chvíli po deváté, když už pískání a volání davu nešlo ignorovat. Zaz, kterou předchází pověst strhující performerky, své pověsti rozhodně dostála: energie měla už od počátku na rozdávání a rozdávala ji co jí síly stačily. Skvělé atmosféře pomohla také její komunikace s publikem, ve které střídala francouzštinu, lámanou angličtinu a ještě lámanější češtinu. Nezůstalo totiž u obligátního pozdravu Prahy: Zaz své fanoušky česky pobízela ke zpívání i tancování a někdy v půlce koncertu došlo dokonce i na vyprávění pohádky v češtině, které bylo odměněno bouřlivým potleskem (pokud se učí nazpaměť nějakou pohádku v jazyce každé země, kde koncertuje, tak klobouk dolů).

Zaz oprášila i česká slovíčka, která se naučila na festivalu v Ostravě.

Přibližně první třetina koncertu se nesla ve znamení francouzského poprocku, kdy Zaz pomocí svých známějších songů On Ira nebo Gamine roztleskala a rozhopsala podstatnou část davu před podiem a už po třetí skladbě si s ním zahrála oblíbenou hru všech zpěváků a zpěvaček (já vám něco zazpívám a vy to zopakujete) – hru, která většinou přichází spíše ke konci. Le Long De La Route s country nádechem byla znamením k radikální změně stylu. Bubeník vyměnil bicí za valchu, kytarista kytaru za banjo a začal nefalšovaný dixieland z počátku 20. století se vším všudy. Po teskném šansonu doprovázeném jen kytarou se kapela i se Zaz ztratily z pódia.

Naštěstí se nevyplnily předpovědi některých škarohlídů, totiž že po necelé hodině přišel konec koncertu. Zaz se zanedlouho vrátila i s kapelou převlečená ve stylu třicátých let a před kulisami představujícími malebnou pařížskou uličku představila několik písní ze své poslední desky věnované právě francouzské metropoli. Nezměnila se jen image ale i žánr; od rozverného rocku se Zaz přes dixieland přenesla do zlaté éry jazzu. Vyvrcholením této části koncertu byl okamžik, kdy si zpěvačka sedla na bubenickou stoličku a s metličkami odehrála celou jednu skladbu z repertoáru legendy raného jazzového věku, Django Reindharta. Pak sice na chvíli opět zmizela z dohledu diváků, ale kapela pokračovala s Doxy od Sonnyho Rollinse, kdy už šlo doopravdy o regulérní jazz jak z harlemského klubu na sklonku padesátých let. Tato změna stylu ale nebyla všem úplně po chuti a značná část lidí začalo mizet směrem k šatnám.

První samostatný koncert Zaz byl v Praze vyprodán. O dva dny později vystupuje zpěvačka v Brně.

Závěr koncertu patřil především pomalejším a šansonově laděným písním, kdy přišla na řadu konečně i tahací harmonika a dokonce i flašinet. Z dekadentě valčíkové J'ai Tant Escamote Zaz přešla přímo do svého asi největšího hitu Je Veux, který odstartoval závěrečnou, opět trochu živější pasáž. Tu zakončila Deterre, po níž Zaz zůstala chvíli ležet na zemi, aby se nakonec zvedla a nechala se za celý koncert odměnit bouřlivým potleskem. Pár minut před jedenáctou přišel po dlouhém loučení a bez jediného přídavku konec.

Nedá se říci, že by Zaz zklamala; po hudební stránce celé show nešlo vytknout v zásadě nic. Zaz byla uvolněná, zpívala skvěle a měla za sebou sehranou kapelu špičkových muzikantů, kteří si koncert zjevně také užívali a pomáhali vytvořit atmosféru. Co ovšem dojem z koncertu neustále sráželo dolů, byl prostor. Ačkoliv Forum Karlín nabízí neuvěřitelně kvalitní zvuk, prostor je to poněkud sterilní a velkoryse řešené dispozice neumožňují intimnější kontakt s vystupujícím – v klubu pro tisíc lidí by šlo o úplně jiný zážitek. Vzhledem ke kapacitě sálu přišel rovněž enormní počet snobů, kteří zřejmě přišli jen proto, aby viděli „francouzský fenomén", a nebylo jim líto vyhodit něco přes tisícikorunu a v půli koncertu odejít.

text: Jiří Kalous, foto: Mirek Valenta