RECENZE: Marilyn Manson dokázal vystoupit z vlastního stínu

MARILYN MANSON
THE PALE EMPEROR
Mystic Production
10 trax / 52:00

Tracklist: Killing Strangers, Deep Six, Third Day Of A Seven Day Binge, The Mephistopheles Of Los Angeles, Warship My Wreck, Slave Only Dreams To Be King, The Devil Beneath My Feet, Birds Of Hell Awaiting, Cupid Carries A Gun, Odds Of Even

Pokud bylo minulé album Born Villain slibným signálem Mansonova návratu, The Pale Emperor návrat jednoznačně potvrzuje. Manson se zbavil spousty klišé, odložil velkou část svých propriet, které už nejenže začínaly působit okoukaně, ale vzhledem k tomu, že se píše rok 2015 a Manson stárne jako každý člověk, i poněkud komicky. Současná takřka civilní, jen maličko dandyovská image je skvělou volbou, která dovoluje interpreta zase začít brát opravdu jako seriózního umělce, nikoli jako pouťovou atrakci na klíček. I jednoduchý videoklip k Deep Six působí, jako by se konečně Manson vymanil z pout ověřených prostředků. Co je ale nyní podstatné, je samotná hudba.

Na desce, která vznikala průběžně od roku 2013, se podílel šikovný producent a tvůrce filmové hudby Tyler Bates, který je podepsán jako autor veškerých písní. A hudební vlivy, které tu ke stále rockové páteři přirostly? Staré blues. Manson už dříve v jednotlivých tehdy spíš experimentech a odchylkách ukázal, že mu sluší i pomalejší, houpavá poloha (např. uhrančivá Fundamentally Loathsome). Neumí zrovna dobře zpívat, ale v kontextu skvělého zvuku, nápaditosti a zábavnosti The Pale Emperor zní jeho hluboký, už jakoby vykřičený hlas výtečně - tak trochu právě ve stylu správné bluesové "zhýralosti". Neztrácí současně nic z Mansonova sebevědomého (až narcistního) kazatelství. Nenutí se tu do uřvaných extrémů monotónních rokenrolových nářezů, jaké se ještě bohužel objevovaly na Born Villain, a na které už tam - a hlavně pak na následných tour - Manson prostě (hlasově) neměl. Nyní přesvědčivě "dospívá" k novému výrazu, který čerstvě vydanou desku činí v tomto ohledu jeho nejlepším, nejpřelomovějším počinem minimálně od doby kompaktně stylizované a konceptuální éry Eat Me, Drink Me.

• AUDIO: Marilyn Manson mezi čarodějnicemi

Mohlo by se zdát, že Marilyn Manson udělal novou deskou pomyslnou tlustou čáru za svou minulostí a že před námi stojí jako "nový" interpret, ale tak jednoduché to není. The Pale Emperor můžeme sice vnímat jako druh comebacku, ale není přese všechno, co nabízí nového, nijak odtrženou deskou, která by z jinak poměrně soudržné diskografie trčela nebo působila nepatřičně, "nemansonovsky". Mezi novinkou a známými milníky dosavadní kariéry existuje logická návaznost. Mimo asi předpokládatelnou provázanost textovou či obecně tematickou (z Mansonova pera jsou tradičně všechny texty) tu existuje i kontinuita v hudební složce samotné. Na desce lze nalézt střípky odkazující do nejrůznějších směrů - např. Deep Six upomene na zábavně melodické vypalovačky ražení Disposable Teens, sem tam zazní třeba dozvuky pomalejších skladeb z Holy Woodu.

Za zvláštní pozornost stojí tři bonusové písně jménem Day 3, Fated, Faithful, Fatal a Fall of The House of Death. Všechny tři jsou akustickými verzemi jiných skladeb z The Pale Emperor. Zapomeňte ale na úmornou nudu ukňouraných kytarovek jako Running to the Edge of the World. Nejenže jsou tyto verze snad ještě přesvědčivější než jejich klasická aranž, ale ukazují další netušené a nečekané, totiž to, že Manson si umí potykat i s vlivy country. I tato zdánlivá drobnost vypovídá o blahodárném rozbíjení vyprázdněných ustáleností a nekonvenčnosti - vlastnosti, jakou lze nyní Mansonovi po dlouhé době kompromisů zase přičítat.

BEST TRAX: The Mephistopheles Of Los Angeles, Birds of Hell Awaiting, Cupid Carries A Gun
ZKUS TAKY: Nine Inch Nails - The Fragile, Black Light Burns - The Moment You Realize You're Going to Fall, Marilyn Manson - Mechanical Animals

Lucie Malá
6/7