LIVE: And So I Watch You From Afar - silné momenty, nadšení fanoušci

AND SO I WATCH YOU FROM AFAR, MYLETS
NoD, Roxy, Praha
25. 5. 2015

Ještě než nastoupila na pódium severoirská úderka, předvedl publiku svůj one-man projekt Henry Kohen aka Mylets. Muzikant má potenciál zaujmout, moc nového bohužel nepřináší. Není snadné odehrát math-rockové postupy při snaze zakomponovat do nich taktéž melodickou linku a určitou strukturu, v níž se posluchač rychle zorientuje. Mylets je mladý projekt, který si jistě své místo u labelu Sargent House zaslouží, těžko si ho lze však představit někde výš než jako předskokana kapelám jako TTNG nebo ASIWYFA. Kromě předvedení své zručnosti při hře na kytaru a hbitém ovládání padů bylo ovšem poznat, že podklad bicích je nahrán pouze v základní formě pro udržení rytmu a zpěv není oborem, za nějž by ho na konzervatoři učitelé chválili.

Zpěv ovšem není silnou stránkou ani ASIWYFA, kteří jej využívají od debutových skladeb čím dál častěji. Svou nedokonalost se tak alespoň snaží schovat za chorálové pokřiky, které pak vyniknou zejména na koncertech. Fanoušci si s chutí zapějí refrény These Secret Kings I Know nebo Big Thinks Do Remarkable.

• FOTOREPORT: And So I Watch You From Afar se přijeli podívat zblízka do pražského NoDu

Ostatně na fanoušcích stála skvělá atmosféra večera velkou měrou. V Praze se rozhodli, že kapele předvedou, že ani příště by na ně při svých cestách po střední Evropě (jak tomu bylo již dvakrát) zapomenout neměli. K přídavku se tak publikum zcela nečekaně nejdříve rozdělilo na dvě poloviny, aby se pokusilo o wall of death, jejíž vyústění při songu Set Guitars To Kill působilo trochu komicky, a následně u The Voiceless celou srandu dokončili sednutím na zem. V hudbě ASIWYFA jde ale zejména o zábavu, proto takovéto sympatické momenty působily nanejvýš vhodně a rozesmály i samotné členy. Navíc daly rychle zapomenout na počáteční napětí, kdy nefungoval jeden z kabelů kytaristy Roryho Frierse.

Aby si někdo nemyslel, že jsou koncerty ASIWYFA zážitkem pouze díky fanouškům, stačí si poslechnout několik ukázek ze studia, a pak jen s otevřenou pusou sledovat, že celý spletenec kytarových riffů šahajících po Iron Maiden stejně jako po Santanovi je odehrán z pětadevadesáti procent živě a se stodesetiprocentním nasazením. Složitější postupy skladeb na druhou stranu znemožňují i při dobré znalosti repertoáru s přehledem sledovat celé dění, nezbývá tedy nic jiného než jen euforicky reagovat na jednotlivé pasáže. Komu by to však vadilo, když takových chvil zažijete během setu desítky.

text: Ondřej Bambas, foto: Jan Kuča