LIVE: Metalová bitva v josefovské pevnosti: To nejlepší z Brutal Assault

Soulfly

Vzpomínáte na rok 2007, kdy se v josefovské pevnosti s velkou pompou poprvé ukázal Max Cavalera se svým cirkusem Soulfly? Podle názoru mnohých se jednalo o jeden z největších výbuchů headlinera, jaký kdy Brutal Assault zažil. Letos se Max vrátil na místo činu v doprovodu svých dvou synků a mohli jsme si vychutnat o poznání lepší šálek brazilské kávy. Nejednomu divákovi zatrnulo, když z počátku setu nebyla prakticky slyšet basa a pod výborná sóla Marca Rizza se valily jen houpavé bicí Zyona Cavalery. Vše se naštěstí brzy srovnalo a Soulfly předvedli důstojný výkon podpořený slušným nasazením celé kapely. Max měl jako již tradičně svou kytaru na krku zavěšenou pouze jako módní doplněk, jeho vokální prezentace však stála za to. Překvapivě dokázal i překonat sílu zemské gravitace, odlepit své dobře živené tělo od země a zaskákat si spolu s bouřícím davem. Největší ohlas u na středu již silně zaplněné pevnosti sklidily paradoxně pecky Refuse/Resist a Roots Blody Roots. Každému v pevnosti přitom muselo být jasné, že tyhle fláky zazní na stejném pódiu znovu, v podání jiného interpreta. O tom ale později.

• 6 důvodů, proč vyrazit na divokou jízdu s Brutal Assault
  
  

Mayhem

Pozice největšího extrému prvního dne připadla černokněžníkům Mayhem. Dalo se očekávat, že Attila Csihar předvede další ze svých povedených divadýlek, byť výkon a-la Quasimodo ze svojšického Brutal Assaultu 2006 asi už nikdy nepřekoná. Vystoupení norské legendy nepochybně patřilo k tomu nejlepšímu z letošní nabídky, na své si ale přišli především příznivci starší tvorby. Rytmy plechového bubínku z kultovního demáče Deathcrush namísto intra dávaly tušit, jakým směrem se bude výběr skladeb ubírat. Páteř setu tak tvořily oldschoolové záležitosti z uvedené desky a studiového debutu De Mysteriis Dom Sathanas. Škoda že nezazněla ani jedna věc z podařené novinky Esoteric Warfare. Kapela však vyzněla skvěle, vystoupení nepostrádalo patřičnou špínu, bez níž si Mayhem nelze představit. V centru pozornosti byl již zmíněný Attila, který si však svůj oltář smrti zdobený lebkami a kostmi postavil přímo před masivní artilerii páně Hellhammera. Publikum se tak, satanžel, nemohlo pokochat pohledem na práci jednoho z vůbec nejlepších metalových bubeníků a muselo si vystačit s přesnými údery linoucími se z aparatury. Precizně provedené vystoupení potvrdilo, že obligátní oprátka, krev a lebky v případě Mayhem neslouží jako pouhá kouřová clona pro bezzubý hudební obsah.

Cannibal Corpse

Pokud si někdo myslel, že tito řezníci z Buffala jsou dávno na odpis a jejich setem na Brutal Assaultu se nemá cenu vůbec zbývat, může si jen rvát vlasy. Pánové, kteří kdysi definovali podobu svého žánru, nyní po letech opět ukázali, jak se hraje ten nejčistší death metal. O koncertech Cannibal Corpse se říká, že jde o rutinně zvládnutou záležitost, kde však profesionalita a únava z tisícovek vystoupení nenechává prostor pro potřebné emoce. Tentokrát bylo vše v naprostém pořádku. Viditelně dobře naložený Corpsegrinder, jehož vokál jako vždy nehorázně táhnul, házel do publika vtípky a mezi skladbami jsme se dočkali dokonce pokusů o čistý zpěv. Jakmile se pak rozezněly nástroje, začala jízda, o jejímž napodobení marně sní mnoho mladších stylových souputníků. Kombinace starých hitů a válů z nové, až nečekaně podařené desky A Skeletal Domain fungovala skvěle. Výraznější kaňkou na výborném setu tak nebyla ani všeobecně známá diametrálně odlišná instrumentální zručnost jednotlivých členů rytmické sekce.

Annihilator

Parta kytarového diktátora Jeffa Waterse zavítala na Brutal Assault vůbec poprvé a tato premiéra se snad nemohla vydařit lépe. Annihilator patřili mezi nejlépe sehrané kapely na festivalu, kdy každé hrábnutí do strun, každý úder na blánu či činel přišel, kdy měl. Bez nadsázky se dá říci, že kanadská parta předvedla učebnicové vystoupení a z perfekcionistického podání jejich metalového oldschoolu se mají mnozí současníci stále co učit. Hrálo se především ze starých desek v čele s klasikou Alice in Hell, přičemž kromě instrumentální zdatnosti kapelu tlačil i naprosto dokonalý zvuk, který vraždil jak v křišťálově čistých vybrnkávaných pasážích, tak v řezavých thrashových riffech. Žádné divadlo, ryzí hudební forma. V žádném případě se však nejednalo o statický či chladný výkon. Jeff si vystoupení velice užíval, zároveň však otěže od svého ansámblu držel naprosto pevně v rukou. Skutečnost, že se jednalo o jednu z těch méně brutálních kapel na festivalu, se rozhodně neodrazila v přijetí publika, které vyřvávalo známé refrény, přičemž pod pódiem se rozpoutal i slušný kotel.

Svartidauði

Jeden z nejtemnějších a nejvražednějších setů letošního ročníku se neodehrál na jedné ze dvou hlavních stageí, ale na menším, třetím pódiu. To oproti loňskému ročníku dostalo mnohem lepší formu, když zmizelo cirkusové šapitó, jehož akustické vlastnosti zcela zabíjely jakékoliv snažení hudebníků i zvukařů. Protáhlý otevřený stan naštěstí letos nabízel zcela jiný komfort a především v nočních hodinách se stával vyhledávaným útočištěm vyznavačů temnoty. Tu v té nejlepší podobě naservírovala i islandská parta jménem Svartidauði (v islandštině Černá smrt). Komando maskovaných chlapíků předvádělo promyšlenou blackmetalovou jízdu, ve které se nacházely veškeré nezbytné ingredience - rychlé včelí roje, mrazivé špinavé vybrnkávané melodie, záhrobní vokál, atmosférické kytarové plochy, pomalé i nasypané pasáže. To vše namixované a podané s mistrovstvím v rámci žánru. Set nebyl v žádném případě monotónní, zároveň však nepostrádal jednoduchost potřebnou k navození pocitu totálního zmaru známou z vynikající desky Flesh Catedral. Kapela pro velký úspěch využila díry v programu a druhý den si střihla své vystoupení znovu. Islanďané se tak stali černým koněm a zároveň velkým překvapením festivalu.

Sepultura

S prvními tóny setu brazilské legendy bylo jasné, že půjde o naprosto zběsilé vystoupení. Neskutečná energie, drtivý zvuk a agresivní, do kolen srážející riffáž Andrease Kissera byly hlavními atributy setu Sepultury. Zcela oprávněně se před pódiem nakupil počet lidí, který Josefov v minulých letech zažil snad jen při koncertech takových jmen jako Slayer či Motörhead. V kotli to taky podle toho vypadalo - nic pro slabé povahy. Derrick Green je rozený zabiják. Frontman, kterého by si mohla přát každá kapela, dokázal publikum vyhecovat k varu. Zajímavá byla nepochybně přímá konfrontace se Soulfly Maxe Cavalery, především když přišlo na neodmyslitelné vály Refuse... a Roots.., zmíněné výše. Sepultura je bez jakýchkoliv pochyb zvládla podat surověji, výbušněji. A to měli Soulfly výhodu v podobě druhé kytary, tedy alespoň vizuálně. Pokud byla pro někoho Sepultura dávno vyčpělou záležitostí, tento set ho musel rázně vyvést z omylu.

Death DTA

Je to již 14 let, co smrt vzala svého věrného služebníka a především nesmírně talentovaného skladatele a kytaristu Chucka Schuldinera. Jeho dílo v podobě diskografie Death však přežilo. Zasáhlo či inspirovalo mnoho vyznavačů progresivního death metalu či aktivních hudebníků. Nemálo z nich litovalo, že nebudou mít příležitost legendu smrtícího kovu vidět živě. Bývalí Chuckovi spoluhráči se v roce 2012 rozhodli odkaz svého kapelníka oživit (důvody, které je k tomu vedly, nechme nyní stranou) v rámci projektu Death DTA, neboli Death to All. Přiznejme si, že první dostaveníčko této party v ČR, v pražském Roxy před dvěma lety, nenaplnilo očekávání. Setlist tvořený především staršími, jednoduššími skladbami, ne úplně sehraná kapela. Ve formaci nyní naštěstí došlo k personálním změnám. Především death metalu již ne příliš navyklého Seina Reinarta nahradil Gene Hoglan. Šlo o zásadní posun k lepšímu a na Brutal Assaultu jsme měli možnost vidět úplně jiné uskupení naprosto důstojně přehrávající Chuckovo dědictví. Po hudební stránce šlo o téměř dokonalý výkon všech hráčů, v čele s velice jistým Maxem Phelpsem, jehož vokál i sóla byla v nejlepším pořádku. Leckoho možná pouze zklamal výběr songů. Zazněl průřez všemi alby, z původně avizované progressive bible Symbolic však zazněly pouhé dvě věci.

Marduk

Mimořádný set švédské úderky Marduk přitáhl na letošní Brutal Assault nejednoho vyznavače černého kovu. Pánové splnili, co slíbili, a natěšenému davu naservírovali kompletní desku Panzer Division Marduk. S prvními tóny titulní skladby se pod pódiem rozpoutalo čisté válečné peklo. Palba bicích nemilosrdně kosila vše živé, jako dobře opevněné kulometné hnízdo likvidující masy útočících pěšáků. Barokní josefovská pevnost se tak na desítky minut proměnila v krvavá jatka východní fronty druhé světové války. Vystoupení nepochybně prospěl velmi drsný zvuk, z něhož příznivci hudební progrese a instrumentální zdatnosti museli dostávat infarkt. Pro účely pure blackmetalového koncertu byl ale ideální. Kapela šlapala jako dobře promazaný tankový pás. Mortuusův vokál svou agresí předčil Legionovo původní podání legendárních válů. Skvělou práci odváděla i Devova basa. Kytarista Morgan, který jako jediný ze současné sestavy nahrávání pancéřové divize pamatuje, ve vojenských holínkách své včelí bzučení podal s totální surovostí. Marduk v neposlední řadě zvolili vhodný playlist. Po osmi vyhlazovacích zářezech a non-stop klepačkách zabrousili na novou řadovku Frontschwein, přičemž volili o něco pomalejší, táhlejší songy, které ale rozhodně v kontextu neztrácely nic na síle.

Cryptopsy

Proč zrovna Cryptopsy? Protože death metal v podání této kanadské úderky totálně zabíjel a Flo Mounier za bicími podal na poli extrémních sypaček nejpřísnější výkon festivalu. Konkurovat mu mohli maximálně Dave Haley z Psycroptic a James Steward z Vader (v obou případech šlo mimochodem o velice vydařené sety). Cryptopsy v posledních letech ustálili sestavu a světová pódia objíždějí jen ve čtyřech. Skladby komponované původně pro dvě kytary přesto v aktuálním podání Christiana Donaldsona nezní prázdně, což se jasně ukázalo i v Josefově, kdy jediná kytara s basou vytvořily masivní, hutnou, ale stále dobře čitelnou stěnu. Sóla, která hrával Jon Levasseur, sice byla občas mírně pozměněná a ne stoprocentní, ale to v žádném případě vystoupení nic neubralo na zběsilosti a síle. Tu podtrhoval vokál pana Matta McGatchyho, jehož šílené skřeky, hloubky i frázování zadupou jeho předchůdce do země. Krom starých pecek z nesmrtelných desek Non So Vile a Whisper Supremacy nám Cryptopsy naservírovali i zbrusu nový song z chystaného EP, který dal tušit, že s kapelou bude třeba počítat i do budoucna.

Cradle of Filth

Vystoupení Cradle of Filth bylo mnohými velmi očekávané. Kapela, která dobrých 15 let nevydala kloudnou desku a stala se synonymem laciné pouťové atrakce, měla chytit nový dech obměnou vyčpělé kytarové sekce. Nástroje se nechopil nikdo jiný než Ashok z Root, čímž doplnil dalšího Čecha v sestavě, mistra Marthuse za bicí soupravou. Výsledkem je nová deska Hammer of Witches, hodnocená jako jistý návrat ke kořenům. Vystoupení na Brutal Assaultu pak příznivce skupiny zklamat nemohlo a alespoň částečně dalo vzpomenout na zašlý věhlas někdejších králů extrémního symfonického metalu. Dani Filth se definitivně stylizoval do role skřítka, z něhož vážnost vskutku sálá na všechny strany. Jeho vokál bez jakýchkoliv sporů už není co býval, pořád ale vříská slušně. Ashok dostál své pověsti a set odehrál s velkou pohodou. Problémy si naopak vybral Marthus, jehož zlobil jeden z kopáků. Teprve po zásahu techniků (obdobně rychlý jako v případě podobných potíží během jinak naprosto úchvatného setu Modern Day Babylon) dal jeho baterii patřičný zvuk. Od Cradle of Filth se dají jen stěží čekat nějaké nepředvídatelné veletoče. Všudypřítomné bude i pro někoho jen stěží stravitelné divadélko. Vystoupení v Josefově však naznačilo, že kapela může v současné sestavě v příštích letech důstojně reprezentovat svůj odkaz.

Závěrem je nutné složit poklonu organizátorům. Vše probíhalo jak na běžícím pásu, bez klopýtnutí. Vyzdvihnout je třeba také areál josefovské pevnosti, který od roku 2007 akci hostí. Její opět vylepšené a více využité prostory měly tentokrát lví podíl na tom, že extrémní vedra panující po celou dobu festivalu byla o poznání snesitelnější. Nezbývá než se těšit na příští rok, kdy Brutal Assault nakousne třetí dekádu své existence.

text: Matěj Bílý, foto: Barbora Berdychová