LIVE: Muse skvěle zakončili berlínskou Lollapaloozu

 Publikum vidělo na Lollapalooze výtečné koncerty

Zachraňovat tak opět musely hlavně skupiny. A stejně jako o den dříve, i v neděli byl hned první interpret naprostou špičkou. Dawes pocházejí z Los Angeles, na kontě už mají čtyři desky (přičemž ta poslední, All Your Favourite Bands, stojí vážně za to) a hrají něco mezi folk-rockem, country a klasickým sedmdesátkovým hard-rockem s přesahy do blues ve stylu Led Zeppelin nebo aktuálnějších The Answer. Krásný, čistý vokál plný emocí, balady od piana a tak špičková sóla na Les Paula, až by z toho jeden plakal. Nádhera.

• LIVE: Lollapalooza Berlín nabídla spoustu přešlapů, vyvážili je skvělý Macklemore a další
  
  

Devadesátkový pop-rock se synťáky v podání údajně talentovaných Coasts naopak raději taktně přejdeme a zaměříme se na Wolf Alice. Málokdo letos přehlédl tak luxusně vyšperkovaný debut, který účastníci veledůležité ankety BBC Sound Of 2015 po pěti letech piplání konečně vyslali do světa. A po nezapomenutelném berlínském gigu můžeme potvrdit, že je o co stát i naživo. Místy úmyslně upozaděný zpěv nenápadné Ellie Rowsell s pronikavýma očima se v průběhu koncertu dramaticky naostřoval, a když se k němu přidaly všemožnými efekty proháněný Fender Joffa Oddieho, řezalo to až do krve.

Wolf Alice přitom nejsou žádná hardcore formace. Naopak, jejich hudba je plná zasněných melodií a brilantně komponovaného indie-rocku, který si umí vzít to nejlepší i od tak vzájemně vzdálených interpretů, jako jsou Pixies, St. Vincent nebo Jack White. Když je ale necháte na pódiu chvíli bordit a vytvářet si vlastní, originální zvuk, budete si po zemi co nevidět hledat popadané čelisti. Ano, Wolf Alice jsou mezi objevy letošního roku zařazování právem, a jestliže se jejich jméno bude objevovat i ve výročních žebříčcích, my překvapeni nebudeme.

Wolf Alice na Lollapalooze

Pop a vážnou hudbu kombinující Clean Bandit předvedli v Berlíně totožnou (tedy slušnou) show jako na Colours Of Ostrava, chyběly jim jen projekce. Zato se ale na ně před Alternative stageí sešlo několikanásobně více lidí než na rockery s post-hardcorovými prvky, kteří si říkají Brand New. Ti by snad letos po téměř šesti letech od studiovky Daisy měli nahrát nový materiál, vzhledem k (ne)obsazenosti před druhým největším pódiem a solidnímu, byť nikterak převratnému vystoupení ale asi mnoho nových srdcí neosloví. To následující dvojice mohla díky svým úžasným koncertům nové fanoušky nabírat po hrstech. Více už prozradí kolegyně Nováková.

Bombastická nálož optimismu a roztančené nálady po fantastickém setu Crystal Fighters dala trošku zapomenout na Run The Jewels, kteří na tomtéž pódiu úřadovali o něco dříve, oceňovaní rappeři však byli v tak rozverné náladě, že se jejich hypnotické beaty zcela míjely účinkem. Namísto hudebního čísla si tak z jejich setu většina návštěvníků odnesla spíš pár peprných fórků a pohodu způsobenou kopáním nafukovací kostky mezi publikem a interprety.

O pár desítek metrů dál už se zlehka pohupovalo na silně alternativní psychedeliky My Morning Jacket, respektive písničkáře Belle & Sebastian, DJská Perry's stage už ale patřila Kygovi. Norský DJ, producent a hudební skladatel patří mezi velké objevy taneční a elektronické scény a i z našich rádií už velmi dobře známe singly Steal The Show a Firestone. V Berlíně se jeden z předních představitelů tropical houseu ukázal jako talentovaný umělec a producent, když kromě svých vlastních hitů zařadil do podobného zvuku zremixované hity Bulletproof od La Roux, Crazy od Gnarls Barkley či I See Fire Eda Sheerana. To všechno navíc doplňovaly možná vůbec nejpohlednější projekce celé Lollapaloozy, na nichž se promítaly záběry extrémních sportů, zamilovaných robotů nebo třeba obrázky jak z kanálu National Geographic. Dá-li se o někom říci, že tvoří hudbu lehkou jako pírko, pak je to právě Kygo.

Sam Smith byl jedním slovem výtečný. Image hodného chlapce od vedle v tričku, bundě a kalhotách mu sice trochu kazily zlatě zářící hodinky, svým medovým hlasem a nesmazatelným úsměvem měl ale pištící fanynky v kotli omotané kolem prstu ještě dřív, než se vůbec rozezněla první píseň I'm Not The Only One. Z jeho početné doprovodné kapely bylo nejvíce vidět na trojici vokalistů, kteří se společně se Samem dali během Restart do vyučování tance, a tak celý dav krok sun krok následoval umělce nejprve dopředu, pak do strany, dozadu a tak dále.

• FOTOREPORT: Lollapalooza Berlín ukázala hvězdy: vystoupili Muse, The Libertines, Macklemore i Sam Smith
  
  

I navzdory údajně prodělanému nachlazení byste chyby v jeho intonaci hledali marně, trošku nepochopitelné ale bylo zařazení coverů Elvise Presleyho, Marvina Guye a Amy Winehouse a naopak vynechání pro jeho kariéru tak zásadního hitu, jakým bylo Money On My Mind. Výborné však byly singly Latch, La La La a Stay With Me, přičemž posledně zmíněný se může pyšnit nehlasitěji odzpívaným refrénem festivalu.

Sam Smith okouzlil fanynky nejen hudbou, ale i úsměvem

V závěrečném festivalovém trojboji jsme Muse upřednostnili před Martinem Garrixem a Tame Impala, o nich tedy až někdy příště. Britská trojice, kterou na pódiu doplňuje ještě nedůstojně maskovaný multiinstrumentalista Morgan Nicholls, letos vydala ohromující album Drones, na němž se nebála otevřít nepříjemná témata. Hovoří se tam mimo jiné o válce, o technologiích, které se vymykají kontrole, a přemítá se o síle lidského ducha a schopnosti vzepřít se diktátu mocných. Nejen díky této studiovce jsou tak jedněmi z mála hvězd, které se nesnaží jen užívat si ve světlech reflektorů, ale pokouší se důležité myšlenky přenášet i na své fanoušky, a to bez ohledu na to, že by s nimi třeba někdo mohl i nesouhlasit. Je až zarážející, kolik takzvaných rockových kapel na potřebu názoru zcela rezignovalo a nedělá jim problém tvářit se, že se jich velké problémy světa vlastně netýkají.

V Berlíně z alba Drones Muse hodně čerpali. Převážně černobílé projekce byly často plné zaměřovačů pronásledujících prchající lidi a kapela do toho předváděla svébytné novinky Psycho, Dead Inside, velkými černými balóny doplněnou Reapers či The Handler. A protože většina ještě stále čerstvého alba je svým zaměřením oproti elektroničtějšímu předchůdci spíše rockovějšího rázu, mělo jejich vystoupení na rozdíl od posledního koncertu v Praze švih, spád a neztrácelo na síle.

Kdo však čekal pro Muse tak typickou stadiónovou show plnou už dříve avizovaných létajících dronů a bombastické světelné show, nedočkal se. Mathew Bellamy a spol. největší pódium bohužel nevlastnili ani jej pro své potřeby nijak zvlášť neupgradovali, takže na něm kromě velké projekce vlastně nebylo nic moc k vidění. Myšleno samozřejmě v měřítkách kapely.

Jak skvěle zněly hity Plug In Baby, Stockholm Syndrome, Uprising, Starlight nebo Supermassive Black Hole, to si asi dokážete představit sami, za zmínku ale rozhodně stojí fenomenální trojice po sobě jdoucích skladeb Supremacy, Mercy a Time Is Running Out. Všechny tři patří rozhodně k tomu úplně nejlepšímu, co tihle pánové kdy nahráli, a slyšet je všechny za sebou bylo takřka splněným snem. Když ale během bridge Mercy do vzduchu vypustili milióny konfet, aby při finálním refrénu zasypali publikum ještě do desítek papírových rolí, postarali se fanouškům o zážitek, který z paměti nevymažou ještě hodně dlouho. Závěrečná kompozice Knights Of Cydonia byla také finální tečkou za Lollapaloozou.

Výtečnou tečku obstarali Muse

Finální resumé je tedy zřejmé. Fantastické složení kapel a jejich ohromující výkony přivedlo fanoušky toužící jen po těch nejvybranějších hudebních delikatesách nesčetněkrát až skoro do transu, vzpomeneme-li si však zpětně na organizační záležitosti a kontroverzní rozhodnutí pořadatelů, hledáme slušná slova marně. Potenciál na už oznámený příští ročník je tedy obrovský, stačí ho jen nepromarnit. Doufejte v to s námi.

text: Jan Trávníček, Kateřina Nováková, foto: Petr Klapper - www.klapper.cz