Bohemia Jazz Fest, part III

BOHEMIA JAZZ FEST III
13.7. PRACHATICE, VELKÉ NÁMĚSTÍ
14.7. ČESKÉ BUDĚJOVICE, NÁMĚSTÍ PŘEMYSLA OTAKARA II.

Dvojitá porce jihočeských chuťovek.

Poslední dva dny putovního Pilsner Urquell Bohemia Jazz Festu se konaly v Prachaticích a Českých Budějovicích. První jmenované město hostilo akci již loni, "Budějice" měly tu čest poprvé. Jak již bylo řečeno dříve, kapely, které se představily během dvou dnů v Praze se jinde namačkaly do jednoho odpoledne. Proto vždy program začínal již od druhé hodiny.

Jak se ukázalo, pořadí účinkujících se lehce obměňovalo, což bylo celkem fér. Při možnosti slyšet všechny formace čtyřikrát je navíc prostor udělat si, na rozdíl od návštěvníka jediného koncertu, o každé z nich lepší představu. Zvlášť v případě jazzu je občas během jediného poslechu těžké odhalit všechny nápady, perličky, skryté myšlenky. A tak se například stalo, že Nils Berg Quintet, jehož mírně avantgardní hudba působila první den na Staroměstském náměstí trochu rozpačitě, se na konci festivalu ukázal jako tvůrce velmi líbivých melodií, obalených prvky moderní vážné hudby. Nehledě na skvělou povahu všech členů.



Obdobně tomu bylo s rakouským kvartetem Clemense Salesneho (foto nad). Z tvorby snad ještě více posluchačsky náročnější se rovněž vyklubaly obstojné kompozice, ač ne tak lehce stravitelné jako v případě Nilse Berga. Zbylé bandy musely každého dostat hned na první poslech. Prešovské AMC Trio (foto pod) se svými vynikajícími, téměř popovými tématy je po přibližně patnácti letech společného hraní patřičně muzikantsky propojené a pokaždé předvedlo jistý a srozumitelný set. Škoda, že tato kapela nikdy nedostala šanci později, než ve čtyři.



Přední český saxofonista Štěpán Markovič doprovázený rytmickou sekcí funkových Guločar musel být pro diváka, který o jazzu příliš neví, hlavním bodem celého festivalu. Známé jazzové skladby podávala šestice muzikantů oděné v neuvěřitelně padnoucím funkovém kabátu. Perfektně vyzněla i jediná balada For Heaven‘s Sake, zahraná pouze v duu soprán saxofonu a kláves". Doufejme, že dojde i na anoncovanou albovou spolupráci.



Mladí berlínští jazzmani Subtone patřili hned po headlinerech k největším hvězdám. Vynikali především důmyslnými a hustě znějícími aranžmá saxofonu, trumpety a klavíru, která se vznášela nad rozjetou rytmikou. Dokázali najít rovnováhu mezi uměleckou kvalitou a srozumitelností pro široký okruh lidí.

Za zmínku rozhodně stojí také dueta prezidenta festivalu Rudyho Linky a newyorského kytaristy Dana Fabricatoreho. Navzdory programu se tento pár navíc dvakrát ukázal jako "předkapela" hlavních hvězd. Nehráli klasický jazz, spíše hudbu, nasávající do sebe hodně amerického country (které je velmi odlišné od českého). To vyniklo díky častému použití akustické kytary místo obvyklé lubovky. Sympaťák Linka se i během svého vystoupení držel role moderátora a občas pobavil nějakou tou historkou.



Prachatický večer zakončil americký Steve Coleman Quartet. Téměř dvě a půl hodiny dlouhé vystoupení mělo energii a spád, ale rozhodně to nebyla hudba pro každého. Dlouhé skladby hrané hodně naplno (nahlas i s velkým nasazením) připomínaly spíše dlouhé jamy než hudbu s jasnou strukturou. Jako byste se náhle ocitli na pomezí šedesátých a sedmdesátých let, kdy se jazz setkával s psychydelickým rockem. Pro lepší představu o výsledném mišmaši uveďme obsazení – saxofon, pozoun, trumpeta, kvílící zpěvačka asijského vzhledu, kontrabas a dva bubeníci, hrající každý na víceméně kompletní soupravu. Je otázka, zda na koncert, kde se vyskytne množství hudebních laiků, zvolit jako zlatý hřeb programu něco tak divokého a náročného.



Vystoupení Colemanova Quartetu bylo tedy jediným mírně rozporuplným místem celé akce. Oproti tomu finále v Českých Budějovicích nemělo chybu. Bubeník Al Foster je živoucí legendou. Hrál snad s každým, kdo v jazzu něco znamená. Přes vysoký věk a fakt, že v den koncertu teprve přiletěl z Ameriky, byl neuvěřitelně vitální a pozitivně naladěn nejen na pódiu ale také v zákulisí. Ochotně rozdával podpisy a nechával se fotit. Kopl do sebe dvě tři whisky a s výtečnou kapelou vylezl na stage.

Ironické bylo, že ač během rozhovorů odmítal jakékoli otázky na svého dlouholetého souputníka Milese Davise, koncert zahájil a ukončil jeho nejprofláklejšími skladbami So What a Jean Pierre. Ze spoluhráčů zaujal zejména klavírista Aaron Goldberg a saxofonista Eli Degibri. Oba se mermomocí nesnažili zahrát milion not za vteřinu a očividně věděli, že ticho také hraje. Je třeba též ocenit, jak všichni na scéně dokázali briskně reagovat na zcela jistě nesmluvené změny rytmů a cítění, udávané kapelníkem. Set byl tak uspokojivý, že jste se ani nemohli zlobit, když to po hodině Foster zabalil. Přidal se Cantaloupe Island a pak všichni pokorně nechali hvězdu odjet.



Oproti předchozím dnům byla pak na programu ještě jedna "noční" kapela a to Havana Street Band z Kuby. Bohatě obsazený band hrál rytmicky nápaditou směs latinskoamerických tanečních rytmů. Nešlo už tolik o umění jako spíše o závěrečnou dance party, což naštěstí mnoha lidem došlo.

 

Pokud se na Bohemia Jazz Fest podíváme jako celek, o návštěvnost rozhodně nebyla nouze. Na Staroměstském náměstí bylo například jen druhý den na place před pódiem osmnáct tisíc lidí. Plzeň i Budějovice se zaplnili obstojně, jen do Prachatic by mohlo přijet lidí více.

O akci je zájem ze strany dalších českých měst, takže se jistě můžeme těšit na další a snad ještě delší ročník. Oproti loňsku figurovala letos v programu jména ještě slavnější, takže nezbývá než souhlasit s jazzofilem Piotrem, který s nadsázkou píše v guest booku na webu festivalu: "Trochu se obávám, kdo přijede napřesrok. Charlie Parker?“ Možná ano, nechme se překvapit.

BJF 2 je mrtev, ať žije BJF 3!

text a foto Jan Mazura



www.bohemiajazzfest.cz