METALLICA - St. Anger

DVACET LET ostře narýsovaných za pomocí tří bodů v prostoru. Debut Kill ’Em All (1983) - hard rock, heavy metal a thrash podávaný v proklatě vyšší teplotě, než je pokojová. „Černá“ katarze (1991) - tvrdost ve službách podmanivých balad, žádného rockového alba se v příštích deseti letech neprodalo víc. Současnost - St. Anger, slavnostní znovuotevření knajpy U Svatého hněvu. Pamatujete na stylový konec pražského koncertu před pár lety? Stroboskopy jdou k čertu, ze stropu stažena bodová „edisonka“ a hraje se - no divže ne dvoukardový punk metal. Přes miliony prodaných desek a triumfální turné po obřích světových arénách, přes mnohá komerční ocenění a celebritní esprit se METALLICA vždycky vracela zpátky in utero, aby se mohla zrodit znovu. Stalo se. Jsou u toho znovu Lars Ulrich, James Hetfield a Kirk Hammett, nově pak baskytarista Robert Trujillo, otřískaný angažmá v Suicidal Tendecies a doprovodném Ozzyho bandu. A je u toho i druhdy dvorní metallikovský designér Pushead. Jistě, nejde vrátit čas, z tehdy dvacetiletých fracků jsou ctihodní čtyřicátníci, album však ze všeho nejvíc působí, jako když ze sebe diplomaté strhají saka, na kravaty zavěsí nástroje a řádí jako pominutí. Energie musí ven. Žádné balady, žádná kytarová sóla, žádná přebujelá aranžmá - až téměř na kost je ořezána jedenáctka skladeb, sršení rifů a frenetických bicích, ponorný hukot basy a vzteklý Jamesův vokál. Dá se tomu všemu věřit? Milionář řve vzteky a další pracháči mu přizvukují, jako by chtěli kompletně vyměnit topný rozvod v pekle. Je to opravdu místy křečovité a neučesané, po prvním poslechu se skoro nejde čeho chytit a tak šup tam s diskem znova, až pak začínají na povrch vystupovat jednotlivé detaily, tentokrát beze zbytku ve službách celku. Tím je syrová, nepřikrášlená deska, tolik vzdálená předchozím nahrávkám a přece možná paradoxně nejtypičtější v celé kariéře americké čtveřice. Ne že bych čekal, že soubor zopakuje geniální recept černé desky, ale mám pocit, že Metallica je přece jen nejsilnější tehdy, když kloubí melodičnost s brutalitou, ale nic ani vzdáleně tak silného jako Enter Sandman, Master Of Puppets, Unforgiven, Until It Sleeps nebo Nothing Else Matters tu nezazní. Vím, že to tak chtěli, ale to neznamená, že je to tak ideální.

Zvláštní deska. A u vědomí, že ne každý v jejich postavení by se do něčeho podobného odvážil, i triumfální.

P.S.: Přiložené DVD je skvělou možností zažít vše znovu i vizuálně. Studio, čtyři hráči a pár rozházených kameramanů. Kruh je propojen, obraz dokončen. K prosté potěše i podrobnému zkoumání.

Jan Petričko