Festival Pohoda: smolná třináctka

V posledních letech se ve Střední Evropě pravidelně koná nespočet hudebních festivalů, ale jen velmi málo z nich si dokázalo vybudovat takovou pověst jako slovenská Pohoda. Doposud bezchybná organizace, na česko-slovenské poměry nevídaný lineup, bohatý doprovodný program, to vše z tohoto svátku hudby dělá každoročně magnet pro deseti tisíce lidí (letos jich dorazilo rekordních 34 tisíc). Britský deník The Times dokonce zařadil Pohodu mezi 20 nejlepších evropských festivalů. Tragédie ze soboty 18. července proto působí jako zjevení z čistého nebe, které by podle nejpesimističtějších scénářů mohlo dokonce znamenat definitivní konec této akce. A to by byla obrovská škoda.


Festival započal již čtvrtečním warmupem, jehož hlavním tahákem byli britští Basement Jaxx. Zejména oni se dle neoficiálních odhadů postarali o návštěvnost již někde kolem dvaceti tisíc lidí. Hlavní program však odstartoval až v pátek. To již počet interpretů světového kalibru dosahoval několika desítek. V podobných případech si v naší kotlině vyberete své dva tři favority a jim kompletně podřídíte svůj plán. Pohoda je v tomto ohledu jiná. Nikdy nesází pouze na několik provařených jmen a spíše dává přednost většímu množství měně známých, a o to víc zajímavých interpretů. Takže pokud byste chtěli slyšet vše důležité, museli byste se občas i rozčtvrtit.

Pátek bez debat ovládla Patti Smith, která navzdory svému pokročilém věku předvedla nefalšovaný rokenrol. Zpěvačka potvrdila, že její hlas zraje jako víno. Došlo samozřejmě na většinu zásadních skladeb (Because The Night, Pissing In a River, Ghost Dance, Gloria, Dancing Barefoot, People Have The Power,...) i na skandování antiglobalizačních hesel. Dojata ze srdečného přijetí pak ke konci svého setu vyrazila na výlet mezi první řady diváků, se kterými si přátelsky potřásla rukou. Záhy po jejím vystoupení začali o pár metrů vedle hrát freak-folkaři Tunng, jenž se vydatně snažili, aby právě oni byli těmi hlavními hvězdami dne. Jejich bohatě vrstvené koláže tvořené zvuky z elektronických mašinek a mechanických cingrlátek dokonale uhranuly nejednoho citlivějšího posluchače. Patti však nezastínili.


Nezapomenutelným zážitkem bylo vystoupení norského trumpetisty Nilse Pettera Molvaera, kterého dle zásad maximálního minimalismu doprovodili pouze kytarista, bubeník a jeho věrný počítač. Z počátku velmi ambientní set postupně zrychloval do tempa, kterému by stěží konkuroval i maestro Laurent Garnier (na jeho vystoupení bohužel z důvodu předčasného ukončení festivalu nedošlo). Molvaer jako chameleón proplouvá mnoha žánry – během chvilky přejde od rozevlátého jazzu k pulsujícímu technu, aby vše ukončil zasněným blues. Psychedelické vystoupení umocňovaly abstraktní projekce.


Dle očekávání nejvíce diváků navštívilo koncerty The Ting Tings a Pendulum. Obě kapely však byly spíše zklamáním. Zatímco první jmenovaní vypadali, jako když vše kromě zpěvu pouští z playbacku, tak ti druzí předvedli pouze prvoplánové popěvky, při kterých působili jako otravní pozéři bez nápadů. Důsledná recyklace postupů, jež kdysi vymysleli The Prodigy jim zatím prochází, ale již jsou slyšet první hlasy nevole od vyznavačů zlámaných beatů, kteří je označují za zaprodance a vyvrhele scény. Mimořádně bych si dovolil s nimi souhlasit.


Již v brzkém odpoledni odehráli koncert nepříliš výrazní Britové Razorlight. Lidé vychvalovali vystoupení Hadouken! a dvojice MSTRKRFT. Překvapením dne však byl set Fujiya & Miyagi. Na deskách nás zásobují umírněnou elektronikou. Jenže naživo charakteristický zpěv a základní motivy ještě doplňují tři kytary a živé bicí, které přidávají úplně jiný rozměr. Jakékoliv náznaky repetitivnosti přítomné na studiových nahrávkách jsou ta tam, skladby neustále gradují a vy v nich permanentně objevujete nějaké nové detaily. Původně elektronická kapela tak překvapivě působí jako příjemné zpestření jinak dosti jednotvárné britské kytarové scény.


Ceněným atributem Pohody také je, že dokáže být festivalem bez jakýchkoliv předsudků. Kde jinde totiž lidé přijmou stejně dobře světové stars jako domácí, mnohdy již zapomenuté interprety. U Richarda Müllera to je ještě pochopitelné – loni v Trenčíně uspořádal svůj velký comeback a je zde doma. Jenže u takové Marty Kubišové moje logika zprvu selhávala. Ta za doprovodu Maláskovy prototypové kapely předvedla nostalgické vystoupení, během kterého dokázala přesvědčit i mne – člověka, který se s ní setkal pouze v pořadu Chcete mě? –, že je stále ve formě. Z reakcí publika bylo okamžitě jasné, že se tato dáma do programu nedostala žádnou „tlačenkou“. Ona zde byla proto, aby mladým a zapomnětlivým připomněla, že není ze stejného těsta jako Vondráčková, Bílá a spol. Uspěla.  

V pátek se toho samozřejmě událo mnohem víc, ale na to již nestačily síly. A přestože jsme zůstali ochuzeni o plánovaná sobotní vystoupení Travis, Lamb, Klaxons, Alabama 3, Emiliany Torrini a dalších, tak s klidem v duši mohu říci, že se letošní cesta do Trenčína opět bohatě vyplatila. Doufejme tedy, že třináctý ročník festivalu Pohoda nebyl tím posledním.

text Tomáš Pokorný foto Leoš Horký