Co se dělo na Trutnově 2010

Trutnovský festival letos hned ve čtvrtek otevřel dle mého názoru jeden z největších headlinerů, a to obnovená Vltava. Na hlavní scéně měla Nebřenského kapela pořádný nával. Kromě prověřených písní zazněla i novinka Já už dělat nebudu, hymna všech, kteří se rozhodli odpočívat. To však bylo možné až po nočních setech Asian Dub Foundation a Al-Yaman, tepajících taneční energií. Hned další den ráno se zjevila venezuelská alternativní kapela El Sagrado Familión (v sobotu měli ještě jedno vystoupení) a oblažila pár ranních ptáčat mixem latinských rytmů, hodně rozvolněné improvizace a šamanských vokálů. Trochu jako obřad působil i podvečerní koncert DG 307. Zapadající slunce ještě zvýraznilo pověstnou červenou hlínu areálu Na bojišti, snad obarvenou krví padlých vojáků z bitvy u Trutnova. Pavel Zajíček přednášel své uhrančivé texty a klepal podivným perkusivním nástrojem do stolu jako přísný soudce tohoto světa.


Napjatě očekávané vystoupení Manic Street Preachers, první v České republice po osmi letech, bylo vlastně takovým živým best of, což je na festivale příhodné. O půl jedné ráno začali svým prvním hitem Motorcycle Emptiness a během následující hodiny brali často z komerčně nejúspěšnějšího, dvanáct let starého alba This Is My Truth, Tell Me Yours. Došlo ale i na dravější kusy – například Faster z přelomové desky Holy Bible či Jackie Collins Existential Question Time (věnovanou ztracenému spoluhráči Richey Edwardsovi) ze zatím poslední nahrávky Journal for Plague Lovers. Stánkaři se předháněli v co nejsilnějších česnečkách a kávách s „mega moc kofeinu“, a začal třetí festivalový den. Ze soboty stojí rozhodně za zmínku El Sagrado Familión podruhé, popolední vystoupení Jany Koubkové a její bubenické jednotky a později odpoledne pak Ty Syčáci, kteří jsou s bubeníkem a materiálem z nové desky Krása ve skvělé formě.


Trochu zamrzelo, že The Plastic People of the Universe byli zařazeni až na jednu ranní a navíc do malého undergroundového stanu, kam se všichni zájemci nemohli vejít. V neděli si na Trutnov přivezl Jiří Schmitzer kapelu a část koncertu tak odehrál v neslýchané bigbítové podobě. Raději už předem avizoval, že svůj největší hit zahraje: „Prdel bude, ale až nakonec a pak už nic.“ Překvapením asi pro leckoho bylo večerní vystoupení zatím nepříliš známé kapely Poletíme?, která hraje takový hospodský šraml s banjem. Zprvu byli ve stanu jejich věrní posluchači, avšak později jejich energická hudba s vtipnými texty přitáhla kolemjdoucí jako magnet. Koho by na Trutnově nechytla za srdce pecka Chlastáme na festivalu.


Poslední položkou festivalu v mém případě byli předpůlnoční Please the Trees. Protože zrovna na hlavní scéně hráli hvězdní Monkey Business, tak neměli zrovna narváno, ale kdo už se u jejich zahloubaného rocku zastavil, tak zůstal až do konce. Jako deus ex machina přišla v noci po několika parných dnech pořádná bouřka. Něco takového ale nemohlo skupinky rozjetých návštěvníků zastavit. Slavilo se až do rána a kdo ví, možná tam někdo slaví nadále a rovnou čeká na další ročník.

Jakub Pech