Vanessa Mae: koncert pro snoby

Vanessa Mae: hudební šeď v líbivém balení
Britská houslistka se po dvou letech vrátila do Čech.
18.10. O2 Arena, Praha

Za hodně peněz málo muziky.
Fenomén jedné z nejbohatších mladých umělkyň nelze přehlížet: člověk ji může milovat, nebo nesnášet, každopádně se jí ale nevyhne. Z toho, co jsem slyšel v televizi nebo v rádiu, jsem nikdy extrémně nadšený nebyl, ale za prvé jsem člověk od přírody zvědavý a za druhé vím z vlastní zkušenosti, že interpreti, které bych si do iPodu nikdy nestáhnul, můžou být při živém vystoupení rozhodně zajímaví. Nebo přinejmenším legrační. Vanessa ale nebyla ani jedno.


Těžko říci komu byl ten koncert určen. Milovníkům hudby těžko. Rodinám s dětmi? Možná. Snobům, kteří se chtějí ukázat na další společenské akci? Nejspíš. Sedím takřka osamocen v sektoru pro novináře a pozoruji lidi kolem. Je už půlhodiny po osmé, pódium stále prázdné, občas se někdo snaží začít roztleskávat, ale potlesk i pískání hned skončí a následné ticho je ještě více trapné. Po několika dalších minutách nastupuje kapela a pak i sama Vanessa v červených šatičkách. Od začátku jsou karty jasně rozdány a celý večer je to v podstatě jen one woman show – zatímco kapela i čeští symfonici jsou ve stínu, Vanessa se prochází (nebo spíše cupitá) po pódiu v záři reflektorů a přitom nonšalantně předvádí svou virtuozitu.


První tři písničky mají poměrně široký záběr, ta startovní začíná pěkně zostra šamanskými bubny, druhá je funk jak od Weather Report, který s houslemi trochu připomíná Mahavishnu Orchestra. Pro mě bezpochyby jeden ze světlejších momentů večera. Hned poté něco co ze všeho nejvíce připomíná projekt Riverdance. Po třetí písni Vanessa pronese několik slov k publiku, něco česky, něco anglicky a básní o tom, jak by chtěla představit různé styly a zvuky houslí. Jsem zvědavý. Pokračujeme stylově, nejprve disko metalem ve střihu osmdesátých let, posléze pomalou baladou upomínající Pink Floyd (především kytarista Gilmoura v sóle nepokrytě kopíruje). Po dalším ethno kousku Vanessa chvilku povídá, hlavně o tom jak má skvělou kapelu a jak teď bude ta kapela mít možnost se předvést. Převedeno do reality jde o dvě metalové skladby se symfonickým pozadím a neoriginálními sóly.


Vanessa při druhé skladbě představuje kapelu a chvilku myslím, že je konec. Není, jen bude dvacet minut přestávka. Zabavil jsem se přemýšlením zda si dát hotdog za padesát korun či ne a jsem připraven na druhou polovinu, která by měla být víc akustická a klasická. V praxi to vypadá na dvě tanga, jedno funky, salsu a jednu písničku, která má dokonce i atmosféru. Po několika dalších větách se však Vanessa loučí a odchází. Přesvědčena aplausem, který byl sice na rozdíl od začátku kontinuální, nicméně nijak závratný, se vrací a zahraje svou verzi Bachovy Toccaty a fugy. Není pochyb, že Vanessa Mae je opravdu talentovaná umělkyně a výborná houslistka - zvuk jejích houslí byl v některých okamžicích opravdu úchvatný a po technické či zvukové stránce se vystoupení těžko dalo něco vytknout – ale stejně tak není pochyb, že to co teď dělá není umění, ale dobře prodejný marketingový produkt.



Možná jsem zaujatý a možná moc zlý, ale na koncerty chodím kvůli hudbě a fakt je ten, že tak mizerný koncert už jsem dlouho nezažil. Koncertem myslím událost, kdy se hudebníci na podiu snaží předat svou hudbu a radost z ní lidem, kteří jsou okolo a kdy je na prvním místě ta hudba. Tady byla na prvním místě show. A i ta se spíš ještě musela uskromnit, aby zbylo více místa na peníze. Nevím, jestli to byla nuda, nebo jestli to bylo trapné, ale každopádně jsem čekal více.

text Jiří Kalous, foto Angelika Špicarová 

3/7

Fotoreport z koncertu najdete ZDE.