MOBY - 18

Vydáno 30.12.2006 | autor: Vlastimil Beránek

V DOBĚ, kdy vznikala tato recenze, nebyla Mobyho „Osmnáctka" ještě uvedená na trh. Reakce milionů jeho fanoušků na dlouho očekávaného nástupce veleúspěšného Play (prodalo se celých 10 miliónů kusů!) je pro autora těchto řádků ale to nejzajímavější, co v souvislosti s albem 18 může najít. Mobyho nová osmnáctiskladbová nahrávka je totiž naprosté zklamání. Ne z toho důvodu, že by jeho nové písničky byly tak příšerné a neposlouchatelné, ale protože jsou téměř stoprocentně identické se skladbami z minulého alba. Těžko říct, zda pan Richard Melville Hall alias Moby úmyslně použil model, který mu zaplnil konto milióny dolarů, nebo mu prostě došla invence. Všichni jeho posluchači vědí, jak se tento vegan s radikálními ekologickými názory vyžívá ve svém hudebním chameleónství, v jehož důsledku je drtivá většina Mobyho alb sbírkou stylově odlišných písniček sahajících od trance, electra, přes blues a funk až třeba po gospel. Koncepčnost chybí také tomuto albu, což by ještě nebyl takový problém a překvapení, pokud by se Moby zvukově pohnul jakkoliv vpřed, nebo aspoň jinam. Drtivá většina skladeb ale zní jako přepracované demoverze tracků z alba Play, popřípadě jako odpad z něj. V řadě skladeb najdeme dokonce téměř shodné samply jako na Play, nudu paradoxně umocňuje jeho oblíbené, ale dnes už dopředu odhadnutelné pobíhání mezi jednotlivými styly. Také potencionální singly jen převařují formu hitů Why Does My Heart Feel So Bad, Honey nebo Porcelain. Moby dokázal v minulosti složit geniální skladby, ale také naprosté propadáky, vždy chtěl lidem dokazovat, že umí stejně dobře hardcore jako taneční hudbu. Tentokrát ale přišel se slabým, nepříliš nápaditým albem, které možná vylétne vysoko v žebříčcích prodejnosti, ale po tvůrčí stránce je to jedna z nejhorších Mobyho chvil. Kdyby neexistoval předchozí multiplatinový titul, potom by se na 18 mohla pět chvála. Jenže Play už tři roky existuje...

MOBY - 18