Reportáž z koncertu Sleigh Bells: módní punk bez předsudků

Sleigh Bells, foto Jan Vorka

Většina písniček začíná bez interakce vystupujících s hudebními nástroji, reprodukované vokály v pozadí často přehlušují zpěvačku, celé vystoupení trvá něco málo přes půl hodiny. Přesto „živé" vystoupení Sleigh Bells za návštěvu stojí. Uvedené nedostatky tato dvojice nezakrývá, spíše je jen velmi umně a rafinovaně přetváří ve své přednosti.

Klíčem k úspěchu je nadhled a fakt, že oba interpreti mají dokonale promyšlenou koncepci celého večera. Základem je obrovské množství energie pumpované do publika. Pod jejími nánosy však stále leží ty stejné chytlavé písničky, jaké nalezneme na loňské oceňované desce. Slyšíte metalové riffy a jiné hluky, které vyzývají spíš k divokému pohybu než poslechu, hrany však mají otupené, takže se nepořežete. Alexis Krauss a Derek E. Miller s diváky komunikují sporadicky. Po většinu večera vidíte jen zpěvačku. Kytarista se schovává kdesi v mlze, iluze o několikahlavém bandu tepajícím někde vzadu se tak při troše fantazie může klidně zhmotnit.

Nezapomínejme také, že je už objevil moloch jménem MTV, takže nějaké ty muzikanty a zpěváky by si najmout určitě mohli - mají na to (peníze). Jenže k tomu pravděpodobně nikdy nedojde. Dost možná už nikdy nenahrají žádnou desku. Večírek jednou skončí a oni si půjdou každý svojí cestou. To by sedělo k jejich uvolněnému projevu bez laciných gest. A tato uvolněnost – nebo chcete-li přirozenost - pravděpodobně zapříčinila, že jsme 1. února v pražském Meetfacory mohli v obecenstvu vidět lidi, které podobné popové výstřelky nikdy nezajímaly, ale při poslechu Sleigh Bells se baví.

5/7

Tomáš Pokorný