Vydáno 26.06.2019 | autor: Jan Trávníček
Modlitby všech, kteří se (ne)dostali na poslední koncert v někdejší Sazka areně v roce 2005, jímž Phil Collins ukončil svou desítky let trvající kariéru, byly vyslyšeny. A bylo hodně důležité, s jakým očekáváním a informacemi jste do O2 areny přišli. Za těch zhruba deset let mimo pódia se toho totiž stalo moc.
LIVE: Fenomenální Phil Collins naplnil srdce v pražské O2 areně světlem
Zdravotně na tom nebyl jeden z největších hitmakerů všech dob nejlépe už tehdy, po dalších prakticky patnácti letech je ale situace ještě horší. Collins neslyší na levé ucho. Jeho ruce mu vypověděly službu a bubnovat už nedokáže, ani když si paličky přilepí k dlaním lepící páskou. Po padesátce a ohlášení důchodu začal svou sebelítost zahánět alkoholem, kterému se do té doby úspěšně vyhýbal. A několikrát ho to málem zabilo. A když nyní s hůlkou v ruce pomalými krůčky došel k židli, z níž po zbytek koncertu v O2 aréně už nevstal, uvítal publikum česky: "Měl jsem operaci zad a moje noha je v prdeli."
TOP 10 písní Phila Collinse, které chceme slyšet na koncertu v Praze
Jeden ze tří umělců v celé historii populární hudby, který prodal více než sto miliónů nahrávek jako člen skupiny a pak dalších více než sto miliónů nahrávek jako sólista, se na druhé a finální rozlučkové turné, jež běží už druhým rokem, vydal, aby podpořil svou autobiografii Ještě žiju. Ta vyšla i česky a absolutně ji doporučeme nejen skalním fanouškům, ale i příznivcům hudby jako takové. Není mnoho autobiografií, které by byly zajímavější, čtivější, informačně hodnotné a byly o někom, kdo měl tak bohatý život, až z toho oči přecházejí. Rozhodně si to přečtěte.
Aktuální koncerty byly donedávna ještě rozdělené na dvě poloviny s přestávkou, běžná byla také předkapela, tomu už je ale konec. Začínalo se ve 20:20 a hrálo se dvě hodiny vkuse. A jak!
Collins kolem sebe postavil čtrnáctičlennou kapelu a kromě svého osmnáctiletého syna Nicholase na bicí s ním hraje ještě Brad Cole (klávesy), Daryl Stuermer (kytara), Ronnie Caryl (kytara), Dr. Richie Gajate Garcia (perkuse), Leland Sklar (basa), dvojice trumpetistů Daniel Fornero a Harry Kim, na saxofón George Shelby, dále Luis Bonilla (trombón) a čtveřice vokalistů - Arnold McCuller, Amy Keys, Lamont Van Hook a Bridgette Bryant. Jedna osobnost vedle druhé.
Výhrady by bylo možné mít ke zvuku, který zejména v první půli nebyl ani zdaleka ideální. Chatrné zdraví bylo znát i na hlavní hvězdě. Některé výšky už ve svém věku nevyzpívá a opravdu bylo znát, že další mamutí turné už asi nezvládne a vidíme ho tak skutečně naposledy. Na druhou stranu ale byl jeden z nejzapamatovatelnějších hlasů historie stále bezpečně rozpoznatelný. Mnozí by jistě také chtěli proměnit podobu setlistu, do něhož se nevešel mimo jiné například poslední velký hit Can't Stop Loving You. A dokonce ani You'll Be In My Heart z animovaného Tarzana, což je skladba, za kterou Collins dostal Oscara a je za ní úžasný příběh o tom, jak se po čtyřech letech usilovné práce zpěvákovi povedlo změnit dlouhá léta nastavené principy korporátního Disneyho. Vůbec poprvé se tak stalo, že v jejich filmu zněla skladba zpívaná někým, kdo není součástí hereckého obsazení.
Ono těch příběhů bylo vůbec spousta, protože kdo autobiografii má načtenou, jistě si u úvodní Against All Odds (Take A Look At Me Now) vzpomněl, jak ji její autor nepovažoval za dost dobrou a chtěl jí dát na B stranu singlu, kde by zcela zapadla. Nebo hned u další Another Day In Paradise na to, jak neobratně po vzoru Bona z U2 Collins zkoušel udělat něco dobrého a skladba posléze zněla z mnoha spotů upozorňujících na bezdomovectví.
Nebo když hrál hned čtyři ukázky ze svého nejúspěšnějího alba No Jacket Required, které dostalo svůj název podle hotelu Cabeek Bay na Panenských ostrovech, kde se svou druhou ženou Jill (s níž má dceru, dnes úspěšnou herečku Lily Collins), chtěl vejít do zahradní restaurace na jídlo, ale poté, co vystáli frontu, mu číšník suše oznámil, že nemá sako, a proto ho nepustí dál. Podobně škrobené lidi potkal o pár měsíců později v hotelovém baru v Chicagu, kde byl s Robertem Plantem na turné, a jelikož snoby vždy nesnášel, pojmenoval si podle toho desku. Chtěl tak vyjádřit svůj přístup k životu.
"Zahraju vám pár věcí od Genesis. Nebudou to ty skladby, které chcete slyšet, ale ty, které prostě uslyšíte," zahlásil se svým suchým humorem v jedné z mála promluv k publiku předtím, než uvedl skladby Throwing It All Away a Follow You Follow Me. Byly to důkazy, že písně skupiny, v níž z nedostatku lepších uchazečů nahradil u mikrofonu Petera Gabriela, jsou i dnes relevantní.
Impozantní bylo také bubenické sólo, v němž se nejdříve předvedl syn Nicholas, k němuž se následně přidal perkusionista přezdívaný Chobotnice, a nakonec se k překvapení mnohých připojil s drobným bubnováním prsty i samotný Phil, což si vysloužilo hlasitou odezvu jinak spíše klidného obecenstva. Výtečně na to pak navázal radostně znějící hit Something Happened On The Way To Heaven. Zmínku si zaslouží i následná You Know What I Mean, v níž Nicholas svého otce doprovodil na klavír.
Úvodní část vůbec prvního sólového hitu In The Air Tonight, který se stejně jako zpěvák objevil i ve videohře Grand Theft Auto: Vice City Stories pro PSP, by svým způsobem mohla být i o blížící se smrti. Řada lidí ale neví, že ve skutečnosti se v ní nedostižný hitmaker vyrovnával s prvním ze svých tří rozvodů.
Zbývající část setlistu už ale byla o poznání euforičtější a na Dance Into The Light se osmělovali k tanci i první odvážlivci na ochozech. Základní hrací část před přídavkem Take Me Home zakončil úspěšný hit Sussudio, o němž se dlouhá léta spekulovalo, co že za tím názvem vlastně je, protože mu nikdo nerozumí. Pravda je taková, že to slovo neznamená vůbec nic, prostě to byl jen popěvek, který se do vznikající melodie hodil.
Člověk, který v dobré víře během monstrózní akce Live Aid přeletěl půlku zeměkoule, aby pomohl kamarádovi Robertu Plantovi při návratu Led Zeppelin a nechtěně se tak chytil do pasti, z níž se stalo jedno z nejhorších vystoupení v historii, dovedl koncert ke svému vrcholu v prostřední části. Paradoxně to nebyl jeho vlastní hit, nýbrž coververze Stephena Bishopa Separate Lives, s níž se předvedl ve své nejlepší formě. Obrazovky za kapelou se v tu chvíli proměnily v hvězdnou oblohu, do duetu se přidala Bridgette Bryant a oba svými křehkými, ale zároveň na velká sóla připravenými hlasy rozplakali celou arénu tak, jako se to už dlouho nikomu nepodařilo. Neuvěřitelně procítěný výkon se zdánlivě nepatrnými, ale přitom velmi citlivě dávkovanými pěveckými linkami se zařadil mezi nejsilnější hudební zážitky nejen tohoto roku a nechal fanoušky odcházet domů zase o něco bohatší.
Na osmašedesátiletého umělce bychom proto neměli vzpomínat kvůli kauzám z osmdesátých let, kdy mu bulvární tisk trochu nespravedlivě vyčítal, že se svou ženou rozešel přes fax, ale spíše jako na někoho, jehož talent byl a stále je tak nezměrný a hity tak obrovské, že by bez jeho workoholismu a zdevastovaného osobního života populární hudba přišla o obrovské kulturní dědictví. Děkujeme za všechno, mistře Collinsi.
Setlist: Against All Odds (Take A Look At Me Now), Another Day In Paradise, Hang In Long Enough, Don't Lose My Number, Throughing It All Away (Genesis cover), Follow You Follow Me (Genesis cover), I Missed Again, Who Say I Would, Separate Lives (Stephen Bishop cover), Drum Trio, Something Happened On The Way To Heaven, You Know What I Mean, You Can't Hurry Love (The Supremes cover), Dance Into The Light, Invisible Touch (Genesis cover), Easy Lover (Philip Bailey cover), Sussudio, Take Me Home
text: Jan Trávníček, foto a video: Jarda Hudec
Témata: Phil Collins, Genesis, O2 arena
5,00
čtenáři
hlasuj
