LIVE: Slovenská Pohoda tleskala charismatickému Marku Laneganovi nebo éterické Birdy

DEN PRVNÍ - EXCENTRISTA YLVIS I DIVOŠI SLAVES

Další ročník festivalu Pohoda jsme odstartovali ponorem do nálady a noci zprostředkovaném kapelou Slowdive. Ta zahrála na druhém z velkých pódií v půl desáté večer. Lidí bylo hodně, i když jsme v pátek ráno viděli další příchozí, případně jednodenní návštěvníky. Časem to přerodu dne v noc odpovídá, Slowdive to ale chtěli udělat jinak. Svůj set začali, jak se říká, zlehka, ale při ukládání publika do postýlky se uměli taky pěkně zlobit (i když publikum vůbec nebylo třeba kárat!). Kytarová smršť, jakou máme rádi, už první den, pohoda, ještě nějaká přece jen bude. Některé z písní byly, co se riffů týče, občas i opakující se a naznačovaly, že dostat fanoušky do transu nebývá problém.

LIVE: Pohoda vrcholila s vizuální hrou Prodigy, nejvíc překvapily rockerky Savages

Po ponoru do noci bylo možné sledovat, jak se festivalový život probouzí a chytá ten správný směr a tempo. Na hlavním pódiu zahajoval svůj set Ylvis, který si přilákal slušnou pozornost, a my procházeli areálem s pocitem, že jsme si ten život zvolili sami. Nevybral jsem si Pohodu. Pohoda si vybrala mě!

Dávku zdravé energie nám při návratu k ponorovému pódiu předvedli Slaves. Dvojice hudebníků z Británie, jejichž surovost byla znatelná i přes zvukové vlny narážející do ušních bubínků. Zvířecí podívaná a zotročení fanoušci poslušně poskakující v pogu podle toho, jak si otrokářští otroci přáli.

Tím hlavním, tím, co to zavře, tím, na co se bude skákat, a tím, na co jsme se též těšili, byla švédská skupina Movits!. Dupačka, jak má být, s klobouky a hromadou energie. Na projekci lámali světlo v klobouku a zvuky pro nás překrucovali tak, aby nám bylo do skoku. Koncert ztrácel svou sílu tím, že spousta písní zněla opravdu velmi podobně, a to snad pro to, že jim tam rozuměl nejspíše málokdo. Za první den Pohody velké díky.

DEN DRUHÝ - ANDĚLSKÁ BIRDY A VRCHOL V PODOBĚ MARKA LANEGANA

Další, tedy druhý den byl ze startu, co se počasí týče, spíše studený a vlhký, déšť však návštěvníky zastihl převážně ve stanech a způsobil tak příjemnější probuzení. Už od prvé hodiny odpolední jsme byli přítomni v areálu a zašli se podívat na krytou stage, kde právě vystupoval Tommy Cash. Tommy je estonský rapper a především Slovan. To se k sobě hodí, Slovensko, Slovani a pohoda. O jeho vystoupení se dá mluvit i jako o bizáru z několika důvodů. Jedním z nich pro nás byly jeho projekce obsahující například kreslené porno. Uměl být zuřivý ale i emotivní a mnohým tak zprostředkoval příjemný a možná i nezapomenutelný vstup do pátečního plnohodnotného dne na festivalu.

Na hlavních pódiích se od večerních hodin rozjížděla spíše jemnější hudba od interpretů, jako jsou Katarzia, Birdy či Solange. Katarzia ani Birdy neměly o fanoušky nouzi, počasí přálo a možná i to pomohlo Birdy k tak sebevědomému a přirozeně krásnému výkonu. Něžné pohlaví je na Slovensku kvůli srdečným lidem snad ještě něžnější než u nás v České republice.

RECENZE: Z Birdy vyrostla andělská písničkářka za klavírem

V nedalekém tanečním stanu jsme za spíše řidší či snad velmi řídké účasti slyšeli celý set běloruských Vuraj. Zpěvák se podělil o zdroj své inspirace a skrze anglicky mluvícího kytaristu sdělil publiku, že zpívá běloruské lidové písně. Kapela čítala mimo jiné i kontrabas a housle. Chlapík za kontrabasem (Eryk) nás svou hrou uhranul a několika polohami, které se několikrát během koncertu změnily, přispěl i zpěvák Siaržuk. Housle byly v písních důležité, ale nebylo pro ně moc prostoru, a tudíž je možné, že mohly být přehlížené. Tempo vystoupení určoval velmi zručný mladý bubeník za pomoci kytaristy. U Vuraj musíme opravdu říct, že pozornosti si zasloužili více, protože to byl jeden z těch silnějších zážitků.

Program na hlavním pódiu byl posunut o půl hodiny a mnozí spěchali pro nepromokavé svršky, protože se dle slov pořadatelů blížil déšť, byl to však spíše liják, ale pohoda.

Když už ptáci létali opravdu nízko a vítr ohlašoval slíbený deštík, na menším venkovním pódiu dohrával zbytek svého setu Thurston Moore se svou kapelou. Rockový fanoušek si jistě přišel na své. Thurston je už zkušený maník a svými dlouhými skladbami proloženými ještě delšími sóly přitáhl lidi z okolí stage. Show v ideální míře ukončil zesilující se déšť a zahnal, až na výjimky, návštěvníky k blízkým krytým pódiím. My jsme se přes bahno, kaluže a proudy vody rozhodli pro jedno z nejmenších pódií, a sice pro Eúropa stage, jež v tu chvíli hostila belgické TaxiWars.

Zde jsme podobně jako u Vuraj viděli basu, kterou však muž vypadající jako Frankenstein obsluhoval trošku jiným stylem, ale hlavně s úsměvem. Saxofonová virtuozita a zpěvákova energie podpořená svižným bubeníkem všem umožňovala a snad i vybízela k vypuštění energie. Svým zvukem kapela připomíná veterány Morphine. Tip pro všechny kdo neslyšeli: pusťe si od nich píseň Fever.

LIVE: Mark Lanegan ve své mistrovské podobě ohromil sedící Lucerna Music Bar

S jedenáctou večerní nás čekal oblíbenec Mark Lanegan, tentokrát však už se svou kapelou a nikoliv s Dukem Garwoodem, jak vystupoval v Praze minulý rok. Věděli jsme, že nás čeká jiná show, že to bude nahlas. Nahlas byla však převážně kapela, která v některých místech určitě Marka přehrávala. Jeho hlas jako kdyby občas ztrácel na síle, avšak v jeho případě je těžké toto soudit, stačí si ho poslechnout. Pohoda zažila další kytarovou podívanou a my nelitujeme, že jsme neviděli ostatní program. Mark Lanegan zůstává na špičce v žebříčku charismatu. Zážitkem byla píseň No Bells On Sunday, Riot In My House či Beehive.

vložte odkaz, text nemažte

Na závěr pátečního večera jsme se ve stejném stanu, kde hráli Vuraj, nechali strhnout kapelou Blow Trio, jež pasujeme na nejnečekanější objev z Pohody 2017. Skupina složená ze tří maskovaných mužů, loudících zvuky ze dvou saxofonů a bicích. Tahle partička to uměla rozjet a Pohoda tak udělala radost další noční dupačkou. Publikum bylo z tria na větvi a při náznaku konce vystoupení si to nenechalo líbit a zběsile skákalo za účelem přídavku. Samotným hudebníkům se atmosféra koncertu pravděpodobně také líbila - přesvědčit se o tom můžete na jejich Facebooku, kde je možné vidět video pořízené s pohodovým publikem.

FINÁLE OBSTARALI RODRIGO Y GABRIELA NEBO JAKE BUGG

Rozblácený areál a stanové městečko nám dobrý dojem z náročného dne nevzali. Poslední den festivalu se pro nás rozjížděl trochu pomaleji. Tempo z předchozího dne bylo pro vlastní bezpečí potřeba omezit. Z dálky jsme slyšeli Hudbu z Marsu a následně IDLES. U druhých zmíněných se pogovalo, i když jen v menším měřítku. Pro omladinu na festivalu ideální sobotní prostor pro vypuštění páry. U kytar se zůstalo, ale hrálo se na akustickou, hráli na ně Rodrigo y Gabriela, a to na hlavním pódiu. Gabriela byla vázaná na invalidní vozík, ale snad o to více energie dávala do svého umění. Flamenco trochu jinak, svižně až z Mexika. Povedené vystoupení. Hodinu po něm na hlavním podiu startoval písničkář Jake Bugg. Zde musíme říct, že jsme čekali víc. Písně nám zněli až mdle, bez potřebného náboje. Co přesně tím chce Jake vyjádřit, sice nevíme, ale zdá se nám, že už ho to pořádně nebaví.

Od půl desáté večer nás na druhém hlavním pódiu čekala kapela Future Islands. Hned prozradím, že to byla bomba. Analyzovat zvuky zde nebudeme, řekneme vám však, že to byl velmi pozitivní koncert plný krásných lidí. Bylo nám velice líto, že to končí a vyčerpalo nás to. Pro ty, kdo mají Future Islands v srdci jako své oblíbence a viděli je v sobotu na letišti, si mohou zajisté na svém seznamu tuto položku odškrtnout velkou zelenou fajfkou.

Jako poslední vystoupení jsme viděli dnes již kultovní kapelu The Jesus and Mary Chain, jež začínala již v osmdesátých letech a vyrostla ve vlivnou a oblíbenou lahůdku pro kytarové fanoušky. Při pohledu na pódium jsem si jako mladík řekl, že takhle má vypadat rocková kapela. Byli jsme uchváceni. Energie na pódiu bylo dost, přelévala se do publika, ale nás se dotýkala spíše na duši. Lepší konec Pohody v roce 2017 jsme si snad ani nemohli přát.

Na konec ještě zmínka o muži jménem Braňo Jobus. Tento chlapík si po koncertě Slowdive donesl dřevěné křesílko a moderoval program Orange stage. Vyšvihl hudební ukázku a zavtipkoval. Slovenský jazyk je pro nás jako balzám na duši a proto jsme si počkali i na druhou ukázku. Braňo spolupracuje s kapelou Karpatské Chrbáty a je také autorem literatury pro děti.

Kritické okénko: K letošnímu ročníku máme výhrady, které jsme minulý rok neměli (ačkoliv to nejpíš bylo řešeno stejně). V kempu chybí možnost umýt si ruce vodou nebo ji doplnit do lahve. Návštěvník bydlící daleko od brány proto musí počítat, že pokud chce vodu, bude se muset projít nebo na to hodně konstruktivně myslet ještě než se vydá ke stanu.

K výtkám je to asi vše. Zbývá prostor jen pro slova chvály, ale těch už byla spousta. Srdečný festival, který jsme si definitivně zamilovali. A abych nezapomněl - nádherné kelímky letošního roku jsme nemohli nemít a snad se nám příští rok podaří získat i nějaký další merch, který se letos opravdu moc povedl. (I když ty věcičky na webu občas umí rozčílit).

text: Daniel Kopecký, foto: Martina Mlčúchová (Pohoda)

Témata: Pohoda, Mark Lanegan, Birdy, Rodrigo y Gabriela, Jake Bugg, Slaves, Ylvis