LIVE: Step, kostýmy a show - do Prahy se vrátil Scott Bradlee’s Postmodern Jukebox

Vydáno 21.04.2016 | autor: redakce

Scott Bradlee's Postmodern Jukebox už dávno není jen hudební lahůdkou po fajnšmekry. Jak vypadají popové megahity v retro coverech zajímá už tolik lidí, že to bez problémů vystačí na vyprodání Velkého sálu Lucerny.

LIVE: Step, kostýmy a show - do Prahy se vrátil Scott Bradlee’s Postmodern Jukebox Step, kostýmy a show - do Prahy se vrátil Scott Bradlee’s Postmodern Jukebox

SCOTT BRADLEE & POSTMODERN JUKEBOX
LUCERNA VELKÝ SÁL, PRAHA
20. 4. 2016

Rok, měsíc a pár dní trvalo ansámblu muzikantů soustředěných kolem amerického pianisty Scotta Bradleeho, aby splnil slib, který dal loni v březnu a vrátil se už potřetí do Prahy. Vzhledem k neočekávanému zájmu byl koncert nakonec přesunutý z původního Lucerna Music Baru do Velkého sálu, což se nakonec ukázalo spíše jako chyba. Velký sál Lucerny je sice určitě reprezentativnější a více koresponduje s nablýskaným "Big Gatsby" stylem, na jehož notu PMJ hraje, oproti předchozím koncertům ale utrpěl zvuk a především atmosféra.

Scott Bradlee a spol. rozbalili Postmodern Jukebox v Lucerně

Ačkoliv bylo v zásadě slyšet všechno, zpěv a sólové nástroje byly často zbytečně příliš nahlas, naopak dechy, pokud nehrála sóla, leckdy nevynikly. Oproti komornímu zvuku z loňského roku to bylo zklamání (že i Velký sál jde skvěle nazvučit, včetně jazzových koncertů, netřeba dodávat). To samé platí i o atmosféře: ze strany PMJ sice byla jasná snaha fanoušky dostat do varu, roztleskat je, rozezpívat, nebo je při závěrečné děkovačce vytáhnout přímo na pódium a zatančit si s nimi, ale napodobit atmosféře Lucerna Music Baru, kde jsou muzikanti takřka nadosah, se v sále, kde ze zadních řad často ani na pódium vidět není, zkrátka nelze. Podle toho to vypadalo i mezi lidmi, kdy většina stála, nebo se maximálně lehce vlnila do rytmu. To je ale přirozený důsledek toho, že kapela roste a zajímá stále víc fanoušků. 


Změny doznal i repertoár, aranže a vůbec celé vystupování PMJ na pódiu: jazz byl slyšet jen v pár skladbách, podstatně víc písní bylo v soulových a motown sound coverech, skvělé instrumentální výkony v sólech nahradily skoro až prvoplánové exhibice (jako souboj stepařky Sarah Reich s bubeníkem Allanem Mednardem), které sice pobaví, ale hudebně tolik nabídnout nedokážou.


Zkrátka, nešlo už ani tak moc o jazz, ale především o show; a ta byla skvělá. PMJ nešetřili hudebními vtípky: třeba zmíněný rytmický duel, ve kterém si ze sebe oba zúčastnění bezostyšně stříleli a který plynule přešel do improvizace na hudební motivy ze Star Wars a pak hlavně výstřelky během děkovačky. Během té byl slyšet divoký cover Crazy In Love v podání saxofonisty Bena, basista Adam Kubota přešel z Bizetovy Carmen do In The Hall Of The Mountain King z Peer Gynta Edwarda Griega, exkurz do vážné hudby pak zakončil za neutuchajícího aplausu pianista se Smetanovou Vltavou. Vtipkovalo se samozřejmě i mezi písničkami, nejpovedenější byl asi dotaz Robyn Adele Anderson ohledně ceny jejích šatů předtím, než se pustila do Thrift Shop.



Během večera se, jak už to u PMJ bývá, vystřídalo několik zpěvaček a zpěváků: Shoshana Bean s neuvěřitelným hlasovým rozsahem, veselý klučík Von Smith, jedna z prvních zpěvaček PMJ Robyn Adele Anderson, rozverná Sara Niemitz a konečně konferenciér LaVance Colley, ze kterého se během večera vyklubal také zpěvák, když si vystřihl cover My Heart Will Go On od Céline Dion. Po chvíli předvedl také famózní verzi Halo od Beyoncé doprovázené máváním mobily se zapnutým bleskem (generace, co mávala zapalovači, už zřejmě odrostla chození na koncerty). V setlistu se samozřejmě objevilo mnoho dalších coverů slavných popsongů: třeba I Want It That Way (původně od Backstreet Boys), Hey Ya! (původně OutKast), Sweet Child O' Mine (původně Guns N' Roses), Roar (Katy Perry), All About That Bass (Meghan Trainor), Shake It Off (Taylor Swift) a Love Yourself a závěrečná Sorry (obojí Justin Bieber).

vložte odkaz, text nemažte

Třetí koncert Scotta Bradleeho a PMJ v Praze rozhodně nebyl špatný - podle běžných měřítek byl dokonce výborný. Kdo byl ale zmlsaný minulými vystoupeními, mohl postrádat atmosféru a autentičnost a možná se ani nemohl ubránit podezření, že ze sympatického projektu skvělých muzikantů se stala spíše profesionální mašinérie na peníze - podezření, které nepřítomnost mozku celého projektu, totiž Scotta Bradleeho a fakt, že to v podstatě nijak nevadilo, jen posílila.

text: Jiří Kalous, foto: Lucie Levá

3,50

čtenáři

hlasuj
zavřít