RECENZE: Emozpěv do vás nevráží kudly, ale jen žiletkami šimrá po pokožce

Vydáno 16.01.2017 | autor: Josef Martínek

"Emozpěv? To se podle názvu úplně bojím pustit!" Také jste měli při úvodním setkání s tvorbou indie folkové dvojice podobnou první reakci? Pak nechte předsudky doma. Pod křiklavým názvem se totiž skrývá autentický repertoár, jehož pichlavost se rozhodně neprojevuje na povrchu.

RECENZE: Emozpěv do vás nevráží kudly, ale jen žiletkami šimrá po pokožce RECENZE: Emozpěv do vás nevráží kudly, ale jen žiletkami šimrá po pokožce


Emozpěv

Hebké bolesti

Skladby:
Hladina, Budu se tvářit, Po noži, Čáry smrti, Stříbrná svatba, Na břehu, Spolu, Chmýří, Hebké bolesti

9 trax / 34 min

vložte odkaz, text nemažte

Vydavatel: Tranzistor

Duo Ondřej Vratislav Vyšehradský a Martin Drahoňovský se oproti debutovému albu nově vybavilo producentem Borisem Carloffem, který jejich převážně akustický zvuk obohatil o drobné syntetické vychytávky. Naštěstí ale Emozpěv spoléhá pořád hlavně na folkový základ svých písní, který pak podle potřeby rozvíjí.

Emozpěv interview: Náš název přesně vystihuje povahu hudby, kterou děláme

V devíti písničkách alba Hebké bolesti nechybí syrovost, ale ani melancholie, naléhavost se tu protíná s éteričností. Název Emozpěv je vlastně pro tuhle dvojici trefný, i přesto, jak bizarně na první dobrou zní. Zpěv je tu totiž skutečně plný emocí, ovšem ne v povrchní rovině, jak by se mohlo zdát - písničky jsou naopak k uchu velmi přívětivé, nechtějí šokovat ani deprimovat. To pěvecký projev Vyšehradského a štiplavé texty jim dodávají punc nahořklosti.

SKUTEČNÉ HEBKÉ BOLESTI

Projevuje se to od úvodní skladby Hladina, jejíž melancholickou náladu rozbíjí až energické vybrnkávání. Obzvlášť rozervaně působí refrén následující Budu se tvářit, kdežto třeba Čáry smrti o "falešných prorocích" ukolébají svou harmoničností. Snad jen texty místy drhnou, ve chvíli, kdy se ve Stříbrné svatbě, hudebně jedné z nejpoklidnějších skladeb, zpívá "jak můžeš být tak krutá, vrážet kudlu do mých zad, jak můžeš být tak surová, o mé city boty otírat", vyznívá to trochu křečovitě. Slovům jako by tu občas chyběla lehkost, přirozená plynulost. 

I přesto, že se dvojice v některých momentech odváže a přidá na energičnosti - jako například téměř na konci tracklistu v neklidné, až znepokojivě rozechvělé písničce Chmýří -, Hebké bolesti dostávají svému názvu. Nezabodávají do vás nože (přestože se jedna ze skladeb jmenuje Po noži), ale spíš žiletkami dráždivě šimrají po pokožce. Ostatně tak, jak tomu často bývá i v reálném životě.

text: Josef Martínek, foto: Tomáš Moudrý

Témata: Emozpěv, indie folk, Boris Carloff, Hebké bolesti

3,50

čtenáři

hlasuj
zavřít

Při poskytování služeb na těchto stránkách nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s používáním souborů cookie na těchto stránkách. Další informace naleznete zde. Rozumím