Recenze: Nightwish a jejich vehikl ........

Začátky Greenovy éry byly skutečně rozpačité, ale posledních deset let dělá Sepultura opět čest svému jménu. Největší písmo na festivalových plakátech mají dnes jiní, což nic nemění na tom, že aktivity této čtveřice sleduje stále značné množství fanoušků. Ti jsou zásobováni měrou vrchovatou. Muziky, ve které lze vystopovat DNA Sepultury, je k dispozici celkem dost. De La Tierra, Soulfly, Cavalera Conspiracy, Killer Be Killed atd. Bývalý frontman aktuálně společně s bratrem Igorem putuje po světě v rámci Return To Roots Tour a připomíná stěžejní album jejich kariéry. Zrovna Maxe však v žádném případě nikdo nemůže nařknout z lenosti a nekonečného přehrávání starých pecek.

Nelení ani samotná Sepultura, i když si mezi novinkou Machine Messiah a předchozí řadovkou dopřála nejdelší pauzu v historii souboru. Opět se potvrdilo, že Andreas Kisser nejeví příliš zájem ohlížet se zpět. Stejně jako (zatím) nemá potřebu vyslyšet touhy po reunionu klasické sestavy, tak nepotřebuje ani nahrávat stále dokola stejné desky. Při poslechu The Mediator Between Head And Hands Must Be The Heart (2013) měli posluchači pocit, že celou planetu zahalil temný mrak, pod jehož tíhou se nakonec zbortí i proslulá socha Krista Spasitele, která z hory Corcovado střeží Rio de Janeiro.

RECENZE: Sepultura rozpoutala ve Zlíně peklo

ROBOTIZACE SPOLEČNOSTI

Nyní je tvorba přístupnější a výrazně variabilnější. Sepultura ráda zkoumá možnosti, jak do vlastní hudby implementovat prvky žánrů, které s metalem na první poslech nemají mnoho společného. Tento trend pokračuje i tentokrát. Hlavní inspirací při skládání nového materiálu bylo téma robotizace celé společnosti, závislost lidí na moderních technologiích. Touto terminologií řečeno si album vypůjčilo prověřené součástky, díky nimž se podařilo vybudovat úspěšnou značku. Zároveň potvrzuje pověst inovativní kapely, které nestačí kopírovat osvědčené postupy.

Ve vynikající formě se prezentující Derrick Green střídá vokální polohy a demonstruje, že zvládne mnohem víc než brutální řev. Na úvod byste od bandy kalibru Sepultury zřejmě očekávali větší agresivitu a rychlost, ale titulní skladba je pomalá a atmosférická. Obavy z následování Opeth a odklon od metalu se nepotvrdí. Následující I Am The Enemy je naopak klasická old-schoolová vypalovačka, podobně jako zběsile uhánějící Vandals Nest. Symfonické aranže umocňují dramatické vyznění sofistikovaného tracku Sworn Oath. Orientálními vlivy načichlá píseň Phantom Self oživí vzpomínky na přelomové CD Roots. Podobný song si nikdo jiný dovolit nemůže - pokud nechce čelit nařčení z vykrádání nejmenované brazilské skupiny...

Jestli vás nepřesvědčí ani tato deska, že Sepultura není jako vybrakovaná firma, ze které zůstal pouze kdysi nablýskaný vývěsní štít, pak už názor nezměníte nikdy. Je sice možné, že za pár let budete horko těžko dolovat z paměti názvy jednotlivých skladeb, ale jako celek funguje Machine Messiah znamenitě, včetně instrumentálky Iceberg Dances. V posledních letech jsou za příklad prvotřídní kvality uváděni Mastodon nebo Gojira. Neexistuje relevantní důvod, proč by součástí podobných debat nemohla být i Sepultura - model 2017.

BEST TRAX: Phantom Self, Sworn Oath, Cyber God
ZKUS TAKY: Brujeria - Pocho Aztlan, Kreator - Gods Of Violence, Korn - The Serenity Of Suffering

text: Nicola Bernard

Témata: Nightwish, Floor Jansen, metal, symfonický metal