Vydáno 16.12.2017 | autor: Roman Jireš
Čtrnácté studiové album U2 potvrzuje, že jedna z nejvlivnějších kapel 90. let poslední desetiletí přešlapuje na místě. A to už dlouho, miniálně od dvacet let starého alba Pop. Upřímně - kdo má naposlouchané skvosty jako The Joshua Tree a Achtung Baby a k tomu vlastní třeba kompilaci The Best of 1990-2000, nemusí ztrácet čas poslechem dalších alb. Jenom největší fanoušci irské čtveřice si nepřiznají to, o čem svědčí playlisty koncertů - na posledních albech chybí písně, které by vás opravdu chytily za srdce.
RECENZE: U2 agitují, ale nedaří se jim chytit za srdce
Skladby:
Love Is All We Have Left, Lights of Home, You're the Best Thing About Me, Get Out of Your Own Way, American Soul, Summer of Love, Red Flag Day, The Showman (Little More Better), The Little Things That Give You Away, Landlady, The Blackout, Love Is Bigger Than Anything in Its Way, 13 (There Is a Light)
13 trax / 51:07 min
Vydavatel: Universal Music
Už odložení vydání téměř hotového alba, údajně kvůli zvolení Donalda Trumpa prezidentem Spojených států amerických, působilo divně, stejně jako setkání Bona s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem, jeho návštěvy uprchlických táborů, politická agitace na koncertech U2 a naopak opatrné našlapování kolem Bonovy pravděpodobné účasti v tajných investicích v daňových rájích. Bylo toho dost, ale nějak se nám při vyslovení jména irského rockera vytrácí hudební téma.
Takže co se nám tentokrát urodilo v nahrávacím studiu? Rozpaky budí už úvodní Love Is All We Have Left se zbytečně zkresleným hlasem Bona, který je přece výborným zpěvákem. Připravit ho takhle o jeho nádherný výraz je stejně nesmyslné, jako kdyby někdo francouzským impresionistům doporučil malovat pouze černobílými barvami.
Další písně jako Lights of Home obohacená gospelovým sborem nebo chytlavá Landlady, Bonova zpověď manželce Ali, určitě nejsou špatné, ale k opakovanému poslechu nenutí. Některé písně se stadionovými refrény (American Soul, Love Is Bigger Than Anything in Its Way) by se mohly stát součástí koncertních playlistů, ale postavit repertoár na materiálu z posledních alb si prostě U2 dovolit nemohou.
Rozhodně povedené jsou i skladby s uprchlickou tématikou Summer of Love a Red Flag Day, do níž vokály přispěl kytarista The Edge, a za pozornost stojí skvělá basa Adama Claytona v takřka tanečním kousku The Blackout.
Chápu, že Bono Vox a spol se dostali do nezávidihodné situace, kdy se od nich očekává více, než mohou dát. Také se nedá říct, že album navazující odkazem na dílo anglického básníka Williama Blakea a na předchozí Songs of Innocence je špatné. To v žádném případě - pro jiné muzikanty by podobná nahrávka patřila k vrcholům jejich tvorby.
Jenže U2 jsou v takovém levelu, že osvědčené postupy ani opatrné zapojování nových trendů nestačí. Z dnešního pohledu už moc nechápu, proč jsem byl v první polovině 90. let tak zklamaný albem Zooropa, z něhož by si současní U2 měli vzít alespoň část uvěřitelných emocí. Z nové desky ve mě převládá pocit, jaký mám při poslechu všech nahrávek U2 od How to Dismantle an Atomic Bomb - nenacházím, co hledám.
text: Roman Jireš
3,00
čtenáři
hlasuj
