Vydáno 22.07.2017 | autor: redakce
Připomeňte si v dobové reportáži úplně první koncert Jamiroquai u nás. Předskokany Jay Kaye a spol. na jejich pražské premiéře v roce 2002 tehdy byli Monkey Business.
RETRO: Koncert Jamiroquai v Praze v roce 2002 připomínal diskotéku, předskakovali Monkey Business
O tom, že Jamiroquai nemají zanedbatelnou fanouškovskou základnu, svědčí prodeje alb i četná hranost jejich hitů v každém lepším městském baru. Ani rádia nezůstala skoupá na poslední album A Funk Odyssey. Nicméně chabá návštěvnost rozdělila sál na polovinu a oficiální zdroje tvrdí, že se dostavilo něco kolem pouhých čtyř tisíc platících. Patrně se loňské deska stala fast foodem, kterého se rychle přejedlo. Vždyť pár dní před koncertem hlásily předprodeje zanedbatelných 1 500 udaných vstupenek a dokonce se šeptalo cosi o jeho zrušení. Pořadatelé tedy na poslední chvíli posílili propagaci další plakátovou kampaní, z níž už bylo jasné, kdo bude Londýňanům předskakovat.
LIVE: Jamiroquai vystoupili v Mnichově, představili sedmou studiovku Rock Dust Light Star
Role lokálního supportu se zhostili Monkey Business a i když kde kdo v sále reptal, že radši půjde na pivo a tam počká do začátku vystoupení hlavního leadera, "Opičáci" si dokázali získat dav na svoji stranu. Není se čemu divit. Monkey Business si své fanoušky i odpůrce podchytili několika základními MB artikly, tedy bravurní instrumentací, pódiovým temperamentem a ze židle zvedajícími hitovkami.
Pravda, na jejich samostatných vystoupení se člověk dočká kvalitního zvuku už od prvního tónu. Během pětačtyřiceti minut se příliš "nemazlili" (až na úvodní ploužáček Piece Of My Life) a soustředili se především na energičnost a přímočařejší kusy. Kupříkladu na Party Shit se rozvlnila skoro celá Paegas Aréna, což se hned tak každé předkapela nepovede. Když pak Roman Holý děkoval po závěrečné My Friends do mikrofonu pořadatelům za to, že jim dali šanci zahrát si před "tak skvělou kapelou", sklizený ohlas v podobě potlesku (a v předních řadách samozřejmě i jekotu) měl triumfální charakter. Netušil, že zanedlouho bude z haly odcházet zklamán.
Toby Smith z Jamiroquai - Příliš mladý pro smrt
Pár desítek minut čekání vyplnila reprodukce Leftfield! Tento elektronický dusot, nemající s předešlým ani pozdějším živým vystoupením nic společného, měl zřejmě publikum uvést do varu. Teprve pak se poprvé českým fans zjevila kdysi jedna z nejoriginálnějších evropských skupin vedená nepřehlédnutelným Jasonem Kayem. Jistě, na pódiu nestál acidjazzový "orchestr" jako za starých časů, avšak co se interpretace týče, současná sestava (podpořená třemi černošskými vokalistkami) nediktovala méně než ta pionýrská.
Skladby Twenty Zero One, Feel So Good nebo Main Vein hned zkraje vykázali jasné schéma, kterého se Jamiroquai drželi už po celý zbytek večera. to znamená: natahovat každou skladbu o další pasáže, víc než je z desek známo a víc než je obyčejně zdrávo. Snad z původu lehkého psychedeliského pnutí, snad kvůli starým kořenům Jamiroquai, v nichž měl každý nástroj svůj prostor k vlastní volné prezentaci. Jenže ne všechny písně si zasloužily tak dlouhou stopáž. Dojem navíc kazil přebasovaný a místy "zahuhňaný" zvuk.
Jay Kay poněkud zalhal, když na svých oficiálních webových stránkách tvrdil, jak na tomto turné uslyší diváci mnoho starých skladeb. Nejstaršími zákusky se staly pouze tři skladby z třetího LP Travelling Without Moving: Cosmic Girl, Travelling Without Moving a Alright, na jehož refrén se hymnicky chytla skoro celá, zpola zaplněná Paegas Arena. Zásadní první dvě alba jakoby neexistovala a kapela je z repertoáru vypustila už před několika lety. Koncepce koncertu byla o to mrzutější, o co více se dostávalo prostoru jemně improvizovaným, ovšem poněkud protahovaným skladbám a A Funk Odyssey (některé z nich trvaly skoro deset minut). Příjemně však překvapila verze Black Crow, jejíž formát ryzího ploužáku se příjemně rozplynul ve šlapajícím tempu a nevázané energii.
Samotný frontman Jamiroquai předvedl, až na pár výjimek, očekávané pěvecké výkony. Ty byly vyvažovány sveřepými, i když ne příliš náročnými tanečními kreacemi (v porovnání s jeho "akrobatickou" z dřívějška). Spíš skákal než tančil. Snažil se vylézt na PA systém (a patrně tam výrazněji zaexhibovat), ale nepovedlo se. Zahopsal zpátky na pódium, a jeden si říkal, že už mu holt není dvacet.
Pražský set Jamiroquai nelze rozhodně hodnotit jako jedno z nejlepších vystoupení za poslední dobu. Působil spíše jako nadstandardně vyvedená discoparty než jako koncert prvoligové kapely. A to i přesto, že bicí obsluhoval jeden ze zakládajících členů Derrick McKenzie, i přesto, že všichni muzikanti na pódiu hráli naprosto precizně. "Indiánský" esprit raných Jamiroquai už je prostě pryč. Kdeže jsou časy, kdy byli vskutku jamujícími Irokézi?
Text: J.J.Šimon, foto Tomáš Martinek
Témata: Jamiroquai, Jay Kay, funk, Monkey Business
0,00
čtenáři
hlasuj
