RETRO: Manic Street Preachers při české premiéře v roce 2002 rozezpívali Malou sportovní halu v Praze

Manic Street Preachers
Malá sportovní hala, Praha
11. 11. 2002

Velšský fenomén britpopu konečně po několika peripetiích vystoupil živě na českém pódiu, i když ani teď nešlo všechno jako po másle. Že však byl koncert pro velký zájem nakonec přeložen z Brumlovky do Malé sportovní haly, znamenalo pro kapelu i fanoušky příjemné komplikace. A kapela, která to chtěla kvůli nevysvětlitelně zmizelému Richey Jamesovi zabalit už před více než sedmi lety, nadchla.

LIVE: Poklidné kázání Manic Street Preachers

Předskokanské role se stále populárnější Ready Kirken zhostili dle mého názoru nadmíru dobře a lákavou i ošidnou možnost předvést se většímu počtu diváků zvládli bez větších problémů. Jejich zpěvný rock navíc přijalo publikum vřeleji, než se to v podobných případech stává. Není divu, hlavní kapela hraje (byť to může znít jakkoli klišovitě) inteligentní písničky a její fanoušci jsou dostatečně tolerantní.

Rock for People oznamuje další hvězdu, dorazí Manic Street Preachers

Nepočítáme-li (ovšem stylovou a pro kolorit písně Manics jaksepatří důležitou) výpomoc, je udivující, jak dokáže trio tvořené bubeníkem Seanem Moorem, basistou Nicky Wirem a frontmanem Jamesem Deanem Bradfieldem naservírovat hutný a dynamický sound. Ať už se jedná o starší věci typu A Design For Life, Ocean Spray či If You Tolerate This… (ta celý koncert uzavírala) nebo o zbrusu nové kousky (There By The Grace of God), Manics citlivě propojují britský kytarový rock s popovými i punkovými vlivy a výsledek zní vždy osobitě.

Bradfield, který s kytarou trochu připomíná "minutového" Zdeňka Bínu, byl katalyzátorem veškerého dění na pódiu, soustředěný, precizní ve frázování. A byť nedisponuje nijak výjimečně silným vokálem, pomáhá mu svébytná barva hlasu a uvolněná vyzpívanost. Téměř nesóluje, neexhibuje, rytmicky podepírá ostrý sound kapely, jejíž "spodek" (gruntovní a usměvavý Moore a výstředně narcistní Wire) pracuje v pozadí jako parní stroj. MSP dokážou včas i zvolnit, zmírnit atak, ale to jen proto, aby se do toho znovu opřeli a dokázali, že i po patnácti letech v branži mají energie a chuti skládat a koncertovat na rozdávání.

Že ze zásady nepřidávají, sice může někoho mrzet, ale dostalo se nám plnokrevného výkonu skupiny, která ani v Praze pranic neošidila.

Zápory? Ne vždy ideálně vyvážený zvuk, což bývá tradičně problém prostor malé Sportovky. Možná i absence některých silných skladeb, ale to už je spíš subjektivní pocit z dramaturgie turné, které zákonitě vychází z aktuální výběrové kompilace Forever Delayed.

Málo platné, britská scéna, pokud se nebude vyhraňovat jen jako anglická, stále vládne. A Manics? Skoro všechny refrény jsme znali a zpívali i my.

Text: Petr Dreisl, Foto: Tomáš Martinek (2010, Trutnoff)

Témata: Manic Street Preachers, recenze, první koncert, 2002, Malá sportovní hala