RETRO: První koncert Metalliky v Praze v roce 1996 - Show jako z třetího tisíciletí

METALLICA
9. 9. 1996
Sportovní hala, Praha

"Oh, I feel like Billy Graham tonight," vyhrkl kdysi (přesně na podzim 1976) Ronnie James Dio, když se postavil k mikrofonu, aby s Rainbow zahájil vystoupení v totálně natřísknuté dortmundské Westfallenhalle. Byla v tom bázeň před neskutečnou masou diváctva, byla v tom i určitě mesianistická odpovědnost. Kdo jsem a o čem tady budu dvě hodiny "kázat", když mě každý pár očí probodává, každá ústa jsou otevřena v dychtivém očekávání, každé ucho našpicováno. Slyším tlukot srdce každého z vás. Jen doufám, že i vy slyšíte hudbu toho mého.

Metallica: Jaký byl její první koncert v Česku v roce 1993?

Metallica je fenomén, schopný odehrát onu grahamovskou roli, schopný nadít pražskou Sportovní halu do té míry, až tato spíš připomíná Aztécký stadión. Rolling Stones, Michael Jackson, Pink Floyd, Ozzy… a Metallica. A proč, ptám se pichlavě. Kdyby totiž zůstala navždy u modelu undergroundových sthrashidel, tvrdím, že by dnes hrála v Rock Café pro pár stovek černooděnců. Protože však v určitý časový moment ošperkovala svou tvorbu písničkami v pravém slova smyslu, může se dnes kochat pohledem na nepřehledné davy svých fanoušků, jejichž věková i profesní variabilita bere dech. Ideální stav. Vjem z koncertu, který však měl i některé sporné momenty, byl prostě kolosální.

Roli předkapely plnila čtveřice Corrosion of Conformity z New Orleans, složená z nadmíru schopných a zkušených muzikantů, akcentujících ve svém projevu prvky brutálního metalu a hardcoru se subtilnějšími elementy blues a psychedelického hardrocku. Jejich vystoupení možná chyběla určitá "hitovost", tedy přítomnost nějakého komerčního trháku, ovšem nasazení, dravost a jiskřivá hladovost daly vyniknout znamenitým skladbám ze zbrusu nového alba Wiseblood nadmíru přesvědčivě.

Hrálo se jim evidentně dobře, protože už při jejich vystoupení bylo v hale na deset tisíc lidí, a to se COC nestávalo každý den. Až nyní při turné s Metallikou. Libil se mi frontman Pepper To je mý pravý jméno, žádná přezdívka Keenan i jeho nástrojový kolega Woody Weatherman, žhavá rytmika baskytaristy Mikea Deana a bubeníka Reeda Mullina a v neposlední řadě i výběr skladeb, oscilující převážně mezi dvěma posledními alby (Deliverance a již zmíněné čerstvé Wiseblood). Smíchejte špetky Cathedral, Spiritual Beggars a (hlavně) Black Sabbath a vyjde vám velmi zajímavé seskupení.

Třičtvrtěhodinka čekání. Alespoň byl čas na hloubání nad tím, co že to jsou a k čemu všemu budou sloužit ty futuristické konstrukce světel a odlidštěně naaranžovaných ramp. Odpověď přišla záhy a byl to šok z nejbláznivějších, po choreografické a jevištní stránce jsme totiž zhlédli koncert třetího tisíciletí!

VIDEO: Podívejte se, jak Metallica hraje v totálním slejváku Master of Puppets

Že nezačíná své vystoupení nikdo jiný než právě a jen Metallica, indikoval i naprosto nečekaný úvod, kdy z plného osvětlení a přímo do tónů kulisní hudby spustila čtveřice So What?!, letitý vypalovák, který snad ještě nechyběl při žádném vystoupení kvarteta. Stři a konečně původní osvit scény, která se náhle rozlézá jako červi pod baterkou, kulatí se s hrozinkou Ulrichovy Tamartilérie uprostřed a s mikrofony, obkružujícími tento zaoblený piedestal, aby se mohli kytaroví aktéři "točit" jako při volejbale. Hetfield s charakteristickým polovousem, Newsted se sveřepou bradkou a opiercingovaný a černonehtý Hammett jsou prostě tento večer všude a hala tryská nadšením nad bravurním řešením scény.

To hlavní je však teprve v rukávech a ty mohou být v této kulminující výhni potu a dechu dnešní noci jakkoli krátké. Creeping Death. Ostrý nákop stařičkého thrashmetalového kopýtka. Jen se jeden diví, o kolik je kapela silnější v instrumentálních kramflecích při těchto klasických reminiscencích než v novějších (počítejme v to, jak se později v celé nahotě ukáže, nejen vzorky z novinky Load, ale i z "černé" desky) kouscích. Že by přece jen potvrzení veřejného tajemství o poněkud násilné změně stylu na přelomu osmé a deváté dekády? Já osobně mám za to, že ano. Ale o tahu a bezvýhradném položení se do instrumentace ani řeči, Lars už po druhé skladbě oddychuje jako kůň a z Hammetta odstřikují spršky potu až ke vstupním koridorům.

Výjimky však mají potvrzovat pravidlo, a proto je následná Sad But True bezchybná v celé té patině hutnosti a tvrdosti. Neuvěřitelně houpavá řacha. A snad poslední instrumentální přesvědčivost o bájném nimbu Metallicy posledních šesti let při dnešním koncertu. Jak říkají - sad but true abychom co nejtučněji podtrhli pouze a jen subjektivní stanovisko. "Opakujte po mně, krucinál, opakujte to pořádně hlasitě - We don’t give a shit! Yeaah!" , hlaholí James a startuje jednu z mých tři nejoblíbenějších skladeb z Load - Ain’t My Bitch (ta druhá, Until It Sleeps, budiž v příštích okamžicích zprzněna k neuvěřitelnosti, a na tu třetí, Mamma Said, se vůbec nedostane).

Něco se děje. Ono se něco děje pořád, ale teď… Nosiče světel se jako miniufoni snášejí nízko nad hlavy protagonistů, Kirk vybíhá konstrukčním corralem na přibližně deset metrů vzdálené second stage, vše tone ve tmě, kterou prosvěcují bodová světýlka zapalovačů - King Nothing, všechna čest, tentokrát odvedená skvěle. Kratičké intermezzo Newstedovy basy se vpichy Hammettovy kytary (která však není dnešní noci v žádném případě ve své kůži) dává prostor pro nárůst druhé Larsovy bubnosoupravy na druhém pódiu. A to už ti, kteří obklopují druhou scénu, jásají, protože tuší, že se druhá půle bude odbývat zase pro změnu v jejich blízkosti. Value for money!

Ale ještě je čas na totální přesun, do tmy rachotí kulometné salvy a ohlušující granátometné navštívenky, hoří apokalyptické ohně. Jistě, One. A znovu v poněkud rozpačité souhře Ulricha s Hetfieldem. Zatímco první se zdá být v pohodě, druhý ne a ne najít správnou tenzi a barvu svého nástroje. Je to dneska v prstech, nebo v hlavě? Střední pasáž ovšem kulminuje k nesnesitelnosti a riffová masáž naráží necitelně do promačkané masy. Rozezpívává se i Hetfield-zpěvák. Velezajímavě vrstvený zvuk dosahuje téměř dokonalé modifikace.

Whiplash (poněkud křečovité ohledání thrashových kořenů), vynikající For Whom The Bell Tolls, Metal Militia, Master of Puppets (bez úžasného středního fragmentu, protože Kirk si nepřeje)… A Until It Sleeps a Nothing Else Matters s až falešnou souhrou kytaristů, bohužel. Vše je však hnáno ozlomkrk díky dechberoucí dramaturgii. Nevídáno, neslýcháno. Do posledních Ulrichových úderů ve znamenité Enter Sandman srší jiskry v naoko zpackaném ohňostřiku, kdosi chytl plamenem a, god forbid, obě několikasetkilogramové konstrukce padají s ohlušujícím hřmotem na hlavy diváctva. Ryk, vřava. Než však dokonají dílo zkázy, jakýmsi zázrakem se zasekávají, všude chaos, zmatek. Pak se od stropu snesou garážové žárovičky, infantilní rozmluvy a chaotické ladění.

Z Metalliky-monstra je mávnutím ocelového prutu Metallica-punková, zní i motorheadovský Overkill a vše plyne bezcitně k totálnímu finále, v němž není místo na balady ani pomalost houpavých riffů. Dvě a půl hodiny! Metalový svět se zhmotnil v pražské Sportovní hale, přivál sem jednu z nejlepších kapel své historie. Nevím, jestli poslouží k dobru, když však dodám, že i partičku omylnou, a ne zcela takovou, jaká se mi zdála na brněnském stadiónu před těmi lety. Show i pot. A výkřik: "My nejsme žádní floutkové, žádní zrádci, my jsme Metallica, takovou, jakou ji vždycky chcete a budete chtít!" Mně osobně k bezvýhradnému přijetí této proklamace tu a tam něco chybělo. Chytrému napověz… hloupého rovnou zabij.

Text: Jan Petričko, foto: Oldřich Teringer

Témata: Metallica, 1996, Praha, koncert, metal, retro, Sportovní hala