Vydáno 30.10.2017 | autor: redakce
Queen se stále drží hesla Show Must Go On a i déle než čtvrt století po smrti Freddieho Mercuryho objíždějí největší haly. Při jejich další pražské zastávce bude 1. listopadu v O2 areně za mikrofonem stát Adam Lambert, stejně jako v roce 2015. Ještě předtím si ale v dobové recenzi můžete připomenout vystoupení z roku 2005, kdy v tehdejší Sazka Aréně zpíval Paul Rodgers. A nepředvedl se v nejlepším světle.
RETRO: Queen v Praze v roce 2005 připomínali svůj vlastní revival, zpívající Paul Rodgers nezazářil
Setnout comeback fenoménu Queen docela bolí. Zkusme nejdřív vypíchnout pozitiva vystoupení souboru, který kdysi redefinoval rock.
Film o Freddiem Mercurym bude mít premiéru na Vánoce 2018. Zpěváka hraje Rami Malek
Podařil se nástup. Když bezezbytku naplněnou arénou zaburácela úvodní kytarová pasáž, bylo nad slunce jasné, že ten kudrnáč, který vyběhl na pódium, je skutečně pravý Brian May. Takhle přece vždycky zněli Queen. Jejich novodobá reinkarnace posílená o hostujícího klávesistu, kytaristu a baskytaristu ťala otvírákem Tie Your Mother Down do živého. Rovněž k perfektně skloubeným sborům, které o chvíli později prověřila další sedmdesátková klasika Fat Bottomed Girl, nelze mít výhrady. A ještě: věděli jste že, muž v pozadí, tedy bubeník Roger Taylor, je i slušný sólový zpěvák? Potvrdil to celkem třikrát, nejlépe asi ve svém životním hitu Radio Ga Ga, podaném s jistotou a čistotou. Dlužno dodat, že zastínil frontmana Paula Rodgerse.
A to už se dostáváme k negativům. Ano, čekat druhého Mercuryho neměl a nesměl nikdo, kdo onoho sobotního večera zavítal do Hušákovy svatyně. Jenže Rodgers, někdejší předák Free a Bad Company, měl za mikrofonem světlých pár chvilek jako šafránu. Podel zákulisních informací sice nebyl zdravotně v pořádku, nelze se ale ubránit dojmu, že v optimální formě by to nebylo o moc lepší. Šlo totiž o v první řadě o přístup.
Jak bylo všude inzerováno, Paul uchopil dědictví božského Freddieho po svém. Což by nemusel být kámen úrazu, kdyby mu kapela nesvěřila výhradně notoricky známé šlágry. Vymýšlet si v Show Must Go On nebo ve We Will Rock You vlastní melodie je hodně ošemetné. Může si to dovolit zpěvák, který má nejen odvahu, ale i rozsah. Toho prvního měl Rodgers dost (jinak by Mayovi na nabídku asi nekývl), druhého pomálu. Většinu výše položených pasáží dozpíval "sbor", případně zpěvák rovnou přiznal basu a klesl do nižších poloh.
A pohybová show? Neustálé roztáčení stojanu mikrofonu a mantra "You Are So Beautiful!" Nic víc. Někdejší kytarový "vynálezce" Brian May má pořád stejně fascinující zvuk a černou kštici. Prsty ale spíš ztloustly (nedohlédl jsem), jinak si nelze vysvětlit ošizenou parádičku v Kind Of Magic nebo vyslovenou botu v Hammer To Fall. Jeden z britských recenzentů mluvil o "překvapivých školáckých chybách", přisuzovaných trémě z premiéry. Asi je to trochu jinak, chtělo by to přece jen více procvičit alespoň notoricky známé kousky.
Když už exhibovat se sedmiminutovým sólem, tak vymyslet něco lepšího, než otřepané Brighton Rock Olo aneb co (ne)umí krabička delay. Potěšil naopak komorní set, kdy Brian sólově zapěl zapomenutý klenot '39 a klasiku Love Of My Life. Při druhé jmenované ho bezchybný vokální sekundant v podobě publika málem dohnal k slzám - jeden z půvabných momentů koncertu.
Geniální album A Night AtThe Opera bylo nakonec zastoupeno hned čtyřikrát, a to včetně Bohemian Rhapsody, kdy dokonce zazněl z playbacku Freddieho hlas a na plátně se objevily záběry ze slavné show ve Wembley. Mercury tam oděn v provokativní róbě křepčil tak, jak to uměl jen on. Nostalgie, nůše sentimentu, We Are The Champions a zase nostalgie v podání Queen revivalu.
Chtějí-li pánové na stará kolena obnovit královninu značku, měli by se poohlédnout po někom, kdo alespoň ukočíruje Mercuryho harmonie a frázování, když už se onoho neobyčejného rozsahu logicky nedostává. Robbie Williams nebo třeba Matěj Ruppert (nebijte mě) by nechali na Rodgerse rychle zapomenout.
Text: Ondřej Fencl, Foto: Tomáš Martinek
Témata: Queen, Freddie Mercury, Paul Rodgers
0,00
čtenáři
hlasuj
