Vydáno 18.04.2015 | autor: redakce
Sedm sošek rozdáno, čtyřnásobná radost pro Anetu Langerovou, odměněná Hana Zagorová. A k tomu pocit, že Andělům k označení Nejdůležitější hudební událost roku stále mnoho schází.
Důvody proč poslat ceny Anděl na pranýř se letos ani s méně kritickou optikou nehledají obtížně. Okamžitě po zveřejnění nominací se vcelku odůvodněně propírala jména, jež se v seznamu objevila. Oproti loňskému ročníku, v němž se i mimo kategorii Objev v hojné míře objevily čerstvé či nepříliš okoukané tváře (ILLE, Never Sol, Debbi, Bratři Orffové) působila letošní listina velkým zklamáním. Nominace se totiž až nápadně přiblížily anketě Slavík, tedy projektu, v němž nad hudebními kvalitami hraje prim popularita.
Nedostatek přitom netkví v domácí produkci; skvělých desek, písní i videoklipů se za uplynulý rok natočilo víc než dost. Jako možné vysvětlení se tak nabízí nedostatečný rozhled hlasující Akademie, či (nebudeme-li hledat vlastní zájem či konspirační terorie) snaha zavděčit se veřejnosti a uspokojit poptávku. Ve výsledku tak akademici namísto snahy vytáhnout na světlo to skutečně nejlepší (to znamená pátrat i pod povrchem) raději do finálového večera prohlasovali např. skladbu, která jim každý týden vyhrává u oblíbeného seriálu, další, kterou dennodenně slýchají v rádiu po cestě do práce, muzikanta, jehož coby Objev roku okoukali u již zmíněného Slavíka, nebo populární videoklip s milionovou sledovaností. Přestože se žádná anketa už z principu nemůže zavděčit všem, je právě jasně čitelná absence odvahy a vhledu, snad s čestnou výjimkou v podobě Monikino Kino, velkou kaňkou letošního ročníku.
Nepříjemné rozčarování vzbudilo i vyhlášení žánrových Andělů v Paláci Akropolis, které namísto oslavy okrajové hudby působilo jako showcase interpretů ze stáje hlavního pořadatele Leška Wronky, což ve svém vyjádření potvrdili i samotní organizátoři. Kritici a škarohlídi kolem cen tak opět dostali výživnou potravu.
Tím zásadním mělo být ovšem slavnostní vyhlášení hlavních kategorií v divadle Karlín. Bez zaujetí je třeba přiznat, že galavečer v režii Zdeňka Suchého se obešel bez výraznějších přešlapů, avšak jako celek celá show zapadla do šedivé průměrnosti. Jedno nikterak výjimečné či nápadité vystoupení střídalo druhé a náznaky dramaturgicky povedených okamžiků byste s přehledem spočítali na prstech jedné ruky. Skutečně třeskutý či jinak výjimečný okamžik, na které jsou diváci podobných show v zahraničí zvyklí, se v Karlíně nekonal. Jediným důvodem, proč zůstat v sále, resp. u televizních obrazovek tak byl pouze po všech stránkách excelující moderátor Leoš Mareš, případně zvědavost, kolik ze čtyřech nominací promění Aneta Langerová.
Ve výsledku tak po odeznění posledního potlesku vlastně nebylo o čem mluvit. Nehledě na - do jisté míry subjektivní - nominace a přehled vítězů, je tento samotný fakt u akce, jež sama sebe tituluje jako "Nejdůležitější hudební událost roku", nedobrým vysvědčením.
text: Petr Adámek, foto: Tomáš Klíma