BLOG: Mydy Rabycad na Festivalu International v Louisianě okem a uchem manažera a zvukaře Petra Blažka (1. část)

Už zase sedím v letadle, tentokrát do Alžíru, kde zítra vystupujeme na přehlídce evropské kultury aka Festivalu Culturel Européen. Mám tak pár chvilek pro sepsání těch mnoha zážitků, které jsme s Mydy Rabycad prožili na naší druhé americké cestě, tentokrát po jižních státech Texasu a Louisianě. 

VIDEOROZHOVOR: Mydy Rabycad na Žebříku - Na podzim chystáme velký věci

Tenhle příběh začal už na našem prvním americkém turné, kdy nás na festivalu La Féte de Marquette ve wisconsinském Madisonu viděla pořadatelka největší přehlídky world music v Severní Americe - Festivalu International de Louisiana ve městě Lafayette, který pravidelně navštěvuje na 300 000 diváků. Ještě tu noc poslala email, jestli bychom v dubnu nepřijeli zahrát pár koncertů i na její festival. Taková nabídka se neodmítá, a tak ještě dřív, než jsme se z prvního turné vrátili, jsme začali domlouvat druhý výlet do USA.

Moje největší radost pramenila z toho, že jsme již měli zařízená pracovní víza, která byla ještě platná a já nemusel znovu absolvovat ten kolotoč, který mě posledně stál několik šedivých vlasů, spoustu peněz a v neposlední řadě i času. Tentokrát stačilo domluvit technické podmínky, naplánovat logistiku, sehnat nejvýhodnější letenky a vymyslet časový plán výletu. Na to už jsem poměrně zvyklý a navíc mě to i baví, takže jsem koupil letenky, zabookoval naší oblíbenou americkou káru Ford e350 a začal plánovat výlet. Technické požadavky jsem poslal pořadatelům a předem byl smířený s tím, že dříve jak týden před festivalem stejně nebudu vědět podrobnosti.

Nejlevnější letenky byly z Vídně přes Istanbul do texaského Houstonu. Takže masakr cesta. V praxi to znamenalo odjet dodávkou do Vídně, pak absolvovat dva lety, z nichž ten druhý trval kolem čtrnácti hodin, a pak se dostat z Houstonu do Louisiany. Dohromady přes 30 hodin na cestě. Protože jsem už v Houstonu (slangově H-Town) kdysi byl, věděl jsem, že tam nemá smysl zůstávat déle, než je nezbytně nutné. Nutné bylo se po dlouhé cestě vyspat, vyzvednout káru a vyrazit. Na druhou stranu byla nezbytná zastávka v New Orleans - americké Mecce hudby, mejdanů a dobrého jídla. Takže jsem v našem plánu počítal s jedním dnem (a s jednou nocí) na prozkoumání tohoto města. Cesta z Houstonu ale nebyla tak rychlá a bezproblémová, jak by se mohlo zdát, a tak jsme na cestě strávili pěkných 7 hodin a z okýnek našeho bouráku se kochali texaskou a louisianskou krajinou.

Mydy Rabycad dobývají Ameriku: Okem a uchem manažera a zvukaře Petra Blažka (MR Kush)

Občas jsme museli zastavit na zastávku v oblíbených fastfoodech. Takže teď mě čeká dietní období, protože jsem pár kilo z těch dobrot nabral a jinak to zkrátka na léto do plavek nesundám. Ještě že jsme nejeli na delší dobu, protože pak by hrozilo, že bych vypadal jako monitorový zvukař na našem prvním koncertě, který těch 5 schodů na podium šplhal asi 3 minuty a pak dalších 5 minut musel odpočívat. No a ani na náladě mu to šplhání taky zjevně nepřidalo.

BAROVÉ TURNÉ NA BOURBON STREET

Díky jedné ostřejší zácpě jsme do New Orleans dorazili až v podvečer, takže plánovaný sightseeing jsme museli spojit s večerním drinkem. Povedl se mi booknout za slušnou cenu ucházející apartment hned vedle centra, takže na vyhlášenou Bourbon street jsme to měli asi dva bloky. Což bylo vzhledem k nedostatku času dost praktické. Hodili jsme kufry do našeho bejváku a hladoví vyrazili najít něco k snědku a pak na nějaký ten drink. Restaurace vybírám buď podle doporučení nějakého "lokála" nebo spolehlivě funguje aplikace Foursquare, která je na recenzích postavená.

Mydy Rabycad interview: V Americe jsme hráli i v kasinu, po našich deskách se zaprášilo

Vzhledem k blízkosti moře je vhodné a moudré v NOLA (obecně užívaná zkratka pro New Orleans) ochutnat jakékoliv dary moře, protože je dost pravděpodné, že budou čerstvé. Podle recenzí jsme našli kousek od Bourbon Street celkem vyhlášenou a cenově ucházející restauraci zaměřenou na mořské pochutiny. Když jsme v menu našli Tower skládající se z Lobstera (humr), krevet a škeblí, volba byla jasná. Za podobnou "věž" bychom doma zaplatili několikanásobně víc a s čerstvostí by to u nás asi nebylo úplně stoprocentní.

Posilnění jsme mohli vyrazit na průzkum legendární Bourbon Street a jejích barů, což je pro muzikanty něco jako Říše divů. V každém baru hrála živá kapela a muzikanti byli vždycky na špičkové úrovni. U nás by z fleku mohli hrát v "prvoligových" kapelách a v USA hráli v baru. Museli jsme si dát pravidlo - jeden drink na jeden bar, jinak bychom tam brouzdali ještě teď. I tak to bylo náročné barové turné a musím přiznat, že druhý den ráno jsem byl starší o pár let. Žádný noční sightseeing jsme samozřejmě nestihli, a tak jsme vyrazili dopoledne udělat nějaké fotky, videa a dát si vyprošťovací polévku a pivo. To zafungovalo skvěle a nás už zase tlačil čas, protože nás čekala zhruba tříhodinová cesta do Lafayette.

Jaké ale bylo naše překvapení, když jsme dorazili k našemu vanu a na něm byly rovnou dvě botičky. Trochu jsme přetáhli zaplacený parkovací lístek a to se nám nevyplatilo. Sundat nám je přijel mladý sympatický černoch, kterého jsem nakonec ukecal na menší slevu a bubeník Tommy Weed mu ještě prodal ještě jedno naše CDčko.

NÁSTRAHY ZVUKOVÉ ZKOUŠKY

Po příjezdu do hotelu v Lafayette už nás čekali staří známí z loňského Madisonu, takže jsme se hned cítili jako doma. Byl ale nejvyšší čas dořešit detaily našeho prvního koncertu na druhé největší scéně festivalu Fais Do Do, protože i když jsem už nějaké informace o technice měl, pořád jsem nebyl úplně spokojený. Čas na zvukovou zkoušku byl 30 minut před samotným vystoupením, a to ani po třech Redbullech prostě nejsme schopni dokázat, protože to v našem případě odporuje fyzikálním zákonům. Máme poměrně složitou přípravu nástrojů, a když si nevezeme svůj mixážní pult, tak i zvučení zabere dost času. A tou dobou jsem ještě nevěděl o dvěstěkilovém monitorovém zvukaři, ze kterého neochota vyloženě sálala na všechny strany.

Takže jsem se stagemanagerem domluvil, že přijdeme už odpoledne před všemi koncerty a během pár hodin vše nachystáme, aby oněch 30 minut bylo už jen na samotnou přestavbu nástrojů po předchozí kapele. Stage manager byl pravděpodobně dost tajnůstkář, protože moc techniků na stagi druhý den odpoledne nečekalo. O to měli menší radost, když jim pak volal, ať okamžitě přijdou makat. Naštěstí to ale vzali sportovně nebo profesionálně a na jejich přístupu k nám se to nijak zásadně nepodepsalo. Když nepočítám Otesánka, ale ten to měl zřejmě vrozené.

Využíval jsem tedy veškerou diplomacii a chválil mu i velmi standardní a jednouché činnosti jako zapojení kabelu, sehnání převodníku ze 120V na 220V a jiné podobné… Podle slov jeho kolegy to zafungovalo skvěle, a tak nakonec atmosféra na podiu byla mírumilovná a my jsme měli vše, co jsme potřebovali ke kvalitnímu vystoupení.

A pak jsme mohli zažít znovu to, co máme na Americe rádi - otevřenost a vstřícnost amerického publika. Přepokládám, že návštěvníci jako vždy studovali na YouTube dopředu naše pecky a byli připravení, ale naživo nás sotva někdy viděli. I tak ale předvedli neskutečnou atmosféru, a když těch pár tisícovek lidí zpívalo popěvky ve skladbě Where’s the fockin’ backstage, naskočila mi husí kůže. A to měl být teprv rozjezd.

JAMOVÁNÍ V NARVANÉM KLUBU

Po koncertě jsme byli pozváni místní kapelou The Flow Tribe do vyhlášeného klubu Blue Moon Saloon, abychom s nimi zajamovali v pár peckách. K týhle akci jsem měl informací ještě méně než ke všemu ostatnímu, a tak jsem jen hořel zvědavostí, co se od nás očekává. Klub i podium byly tak malé, že Mydy Rabycad by se tam nevešli ani sami, natož s další kapelou. Nicméně velikost klubu několikanásobně vynahradila atmosféra, která v klubu lítala vzduchem. Náš americký agent mi dokonce řekl, že to je jeden z jeho nejoblíbenějších klubů na světě (!!!) a že jich pár viděl. To mě uklidnilo a nakonec to byla bezvadná jam session USA vs. CZE.

Frontman z místní kapely vyhajpoval narvaný klub do varu a bylo krásné poslouchat, jak všichni skandují jméno naší středoevropské zemičky. Snad to nebude vypadat namyšleně, ale myslím, že jsme udělali naší zemi skvělé jméno v místě, kde spousta lidí ani nevěděla, kde ta naše kotlina leží. Srovnávání s aktuální reprezentací našich vypitých nebo mafiánských politiků si raději nechám pro sebe, ale mám v tom poměrně jasno - nikdo u jejich veřejných vystoupení nikdy neskandoval jméno naší země.

Na pódiu se s The Flow Tribe vystřídala celá kapela a řekl bych, že si to nejvíc užil náš bubeník Tommy Weed, když ho Žofka vyhlásila coby oslavence, protože po půlnoci začínal jeho narozeninový den. Saxofonista Mikuláš Pejcha aka Miky Pride naložil takový saxofonový sólo, že mi až zaskočilo paraplíčko z mého téměř nealkoholického drinku. Nicméně druhý den nás čekalo vystoupení na hlavní scéně festivalu - a to v hlavní čas, takže ve dvě ráno jsem zavelel odjezd a celá kapela se zodpovědně vydala na hotel.

Na druhou část blogu z USA se na iReportu těšte v sobotu 19. května. 

text: Petr Blažek, foto: Mikuláš Pejcha, Tomáš Konůpka, Lee Ann B. Stephen

Témata: Mydy Rabycad, blog, USA