Vydáno 30.10.2016 | autor: Josef Martínek
Ještě několik let nazpátek řídilo dění v popovém světě pár vybraných producentů. Jméno Maxe Martina, Dr. Lukea či Shellbacka na obalu desky jako by o komerčním úspěchu vypovídalo víc než cokoliv jiného. Jenže časy se mění a letopočet 2016 v mainstreamu lze vnímat jako rok, kdy zavedené pořádky přestávají platit. Zapomeňte na tancovačky, playback a pozlátka, popové divy teď svorně tvrdí: Jsme umělkyně.
Beyoncé, Rihanna a Lady Gaga
Načala to v lednu Rihanna s ANTi, vzápětí od ní štafetový kolík na jaře převzala Beyoncé na albu Lemonade a podzimní humbuk obstarává Lady Gaga s novinkou Joanne. Co mají tyto tři desky společného? Nezní tak, jak pravidla mainstreamu hvězdám jejich velikosti ještě nedávno velely. Zatímco na jejich předchozích nahrávkách byste mohli počítat hit za hitem, tentokrát chtějí někdejší symboly nejrádiovějšího popu posluchače překvapit. A možná také najít samy sebe a svou uměleckou příslušnost.
RECENZE: Beyoncé servíruje svou vysoce koncentrovanou domácí Lemonade
Zatímco Rihanna a Beyoncé se vrací ke kořenům černošské hudby a na jejich deskách uslyšíte vlivy rapu, r'n'b či soulu, Lady Gaga zřetelně čerpá z americké country i rock'n'rollu. Kde se v nich takové choutky vzaly? Především každá z nich už v minulosti dokázala, že nepatří mezi typické popové princezny, jejichž kariéra stojí a padá na image sexuální dračice a otevírání pusy naprázdno. Každá v sobě kus čiré muzikálnosti měla odjakživa, jen možná tyto přednosti v září diskokoulí, blyštivých kostýmů či odhalených pozadí moc nevynikaly. Ukázat osobitější tvář jim ale také pomohla doba.
Začátkem milénia by totiž podobné projekty v konkurenci zpěvaček, jako jsou Jennifer Lopez, Shakira, Britney Spears či Madonna, bodovaly jen těžko. Za jistý milník je považováno již minulé album Beyoncé z roku 2013, které vyšlo nečekaně těsně před Vánoci a na poslední chvíli způsobilo zemětřesení v hitparádách i výročních žebříčcích hudebních kritiků. Už tehdy totiž Beyoncé lehce experimentovala. Důvod, proč dnes táhne větší autentičnost, ale musíme hledat v historii trochu dál.
RECENZE: Lady Gaga ze sebe shodila všechny flákoty masa. Teď je z ní Joanne
Před deseti lety totiž vyšlo jedno z nejúspěšnějších alb minulé dekády - Back To Black od Amy Winehouse. Dívka, která jako by mezi zpívající sexsymboly přišla z jiné doby, způsobila následnou retrománii. S ní se, zejména v Británii, vyrojila generace zpěvaček, jimž se říkalo "new Amy's". Patřily do ní třeba Duffy a především Adele, "holka od vedle", kterou si Anglie zamilovala už s debutovým albem 19, zbytek planety ji ale naplno objevil až díky následné druhé studiovce 21 z roku 2011.
Mimořádné prodeje (jejím třiceti milionům prodaných kopií se v této dekádě nikdo zdaleka ani nepřiblížil), hity jako Rolling In Deep či Someone Like You a sedm cen Grammy vyslaly jasný vzkaz - aby vás svět zbožňoval, nemusíte vrtět zadkem a špulit rty. Vlastně klidně můžete mít nějaké to kilo navíc a mluvit, jak vám pusa narostla.
RECENZE: ANTipopová Rihanna - sex, tráva a s*ačky
A protože ve stejné době Amerika ležela u nohou Taylor Swift, která si vylévala srdíčko z dalšího rozchodu ve svých něžných country hitech, bylo jasné, že generickým tanečním rytmům začíná pomalu zvonit hrana. Swift se sice později tohoto stylu zřekla a svou poslední deskou se stala čistokrevnou popovou modlou, její cestu ale začaly opisovat další písničkářky, a tak v žebříčcích znovu ožily nejen kořeny evropské pop music, ale i té americké.
Vzory pro Beyoncé či Rihannu mohli být také mužští kolegové jako Frank Ocean nebo The Weeknd, kteří dokázali, že i urban hudba dokáže oslovit masy. V 21. století je totiž cest k posluchači tolik, že mít rádiový hit už není nutná podmínka pro komerčně úspěšné album. Naopak funguje zpětná vazba - když svou tvorbou oslovíte fanoušky na internetu, všimnou si vás pak i lidé v éteru.
Je však potřeba připomenout, že v případě žádné ze jmenovaných zpěvaček, které se rozhodly svou kariéru posunout do umělečtějších sfér, se nejedná o hudební revoluci. Každá si dobře uvědomuje, v čem tkví její síla, a underground to určitě nebude. ANTi, Lemonade i Joanne si uchovávají popové základy, na něž posléze nabalují další vlivy. Kdyby tomu tak nebylo, těžko by mířily na vrcholky žebříčků a spíš by následovaly loňské album Miley Cyrus, které vyšlo bez podpory velkého labelu jen na internetu a v podstatě se na něj rychle zapomnělo.
Přesto lze letošní úrodu vnímat jako nepřehlédnutelný znak toho, že dělat pop podle šablony jako všichni ostatní už v digitální éře přestává stačit. Dost možná jsou také události posledních měsíců signálem pro Madonnu, která je pověstná přístupem "co zrovna letí, to musím mít na další desce". Třeba už v těchto dnech visí na telefonní lince a vysvětluje svým spolupracovníkům, že její další album musí být co nejvíc "jiné".
A pak že se v dnešní pop music nic neděje.
Témata: Beyoncé, Rihanna, Lady Gaga, Adele, Amy Winehouse, Taylor Swift, Madonna, Miley Cyrus
