Vydáno 01.08.2017 | autor: redakce
Z dvoutýdenního turné po Kanadě a USA si Mydy Rabycad přivezli nespočet zážitků. Jejich manažer a zvukař Petr Blažek se o ně, podobně jako v případě předchozích zahraničních výjezdů, podělil prostřednictvím obsáhlého blogu. Mydy Rabycad můžete vidět také v Praze - už ve středu 2. srpna vystoupí na lodi Cargo Gallery na Naplávce. Slavit se budou narozeniny iREPORTu.
foto: Paula A. White
Právě odbíjí půlnoc a já jsem pár hodin zpátky z turné Mydy Rabycad po festivalech v severní Americe a užívám si svůj osobní jet lag. Přes půl roku jsem se na tenhle okamžik strašně těšil, možná víc než na samotné koncerty, protože na ty jsem neměl asi ani pomyslet. Vědomí, že turné proběhlo, všechny koncerty jsou odehrané, pořadatelé a lidi spokojený a my jsme stihli všechna letadla, nenabourali, měli kde spát, na to jsem se těšil.
Mydy Rabycad interview: V Americe jsme hráli i v kasinu, po našich deskách se zaprášilo
Dalším, v pořadí už čtvrtým kontinentem, na který se kapela Mydy Rabycad podívala, je Severní Amerika. V plánu byly tři koncerty v Kanadě a dva v USA. Ty byly definitivně potvrzené zhruba půl roku předem a vzhledem k náročnosti celé tour bylo potřeba okamžitě začít vše připravovat. Přípravu jsem vždy zmiňoval i v předchozích blozích o našich cestách, ale tentokrát to překonalo vše, o čem jsem doteď psal a co jsem kdy v minulosti chystal. Přesto se pokusím být co nejstručnější v popisování všech peripetií, které předcházely našemu nástupu do prvního letadla směr Montreal.
Zprodukovat turné v zemi, kde jsem nikdy nebyl a která posílá kapely z hranic zpátky domů, byla velká fuška. Zase mě čekalo standardní objednávání nástrojů a domlouvání technických a dalších podmínek na jednotlivých festivalech, ale tentokrát k tomu přibyla velká hromada administrativní práce a zajištění celého turné včetně dopravy, bydlení a dalších záležitostí. A protože jsme chtěli všechen čas strávený na severoamerickém kontinentu využít co nejefektivněji, tak jsme si na volné dny naplánovali natáčení videoklipu s režisérem Vladimírem Jedličkou v Montrealu, což znamenalo další práci navíc.
Kanada je poměrně otevřená země a pro umělce vystupující na jejich půdě má speciální podmínky. Není potřeba žádat o pracovní povolení a poměrně vysoká daň se dá odpustit (ovšem když si o to požádáte - což znamená další formuláře). V USA už je to složitější, protože musíte žádat o pracovní vízum a k tomu potřebujete spoustu podkladů, zvacích dopisů, dobrozdání a ideálně také právníky v USA, kteří to tam za vás zařídí. I v USA je pro cizince pracující v jejich zemi vysoká daň, ale naštěstí tam chtějí, aby k nim jezdili hrát kapely z různých jiných zemí, takže i tam se dá požádat o slevy. Tenhle odstavec už ale raději zakončím tím, že všechno dobře dopadlo, americké pracovní vízum jsme dva dny před odletem měli v pasech. Celá administrativa však ještě neskončila, protože stále čekám na některé dokumenty z Kanady a finální doúčtování celé tour.
Protože nejsme Rolling Stones, tak zatím za oceánem nebereme takové honoráře, abychom z nich mohli zaplatit takto nákladný výlet. Pořadatel vždy zajistí jednu noc v hotelu, jídlo v den koncertu a obvykle dopravu v daném městě. Že tam musíte přiletět, pak máte několik dalších dní volno a taky se musíte dostat z festivalu A na festival B, je už jen a jen vaše věc. Museli jsme tedy sehnat nějakou finanční podporu, protože bez ní bychom celé turné dopláceli. Naštěstí nám pomohlo Ministerstvo kultury ČR, které podporuje výjezdy tuzemských umělců za hranice, za což mu patří velký dík. Dále nám turné podpořili naši partneři Red Bull a OSA. Díky nim jsem věděl, že nepřijdu za kapelou se slovy: "Sorry kamarádi, jsme v mínusu". Jenom letenky pro osmičlennou partu totiž stojí majlant a to nemluvím o tom, co se utratí na místě za pronájem dodávky, ubytování a jídlo pro hladovou muzikantskou smečku.
Stejně jako do Koreje, Turecka nebo Egypta jsme si ani na tohle turné nemohli vzít všechny svoje nástroje a technické vybavení, ale většinu jsme si museli objednat na místě. Tentokrát už jsme si ale vzali další dva kufry navíc, protože krom několika nezbytných nástrojů jsme si potřebovali vzít také naše kostýmy. "Zbytek" jsem ve velkém předstihu začal řešit s tamními pořadateli a stage managery. Už jednou jsem v USA byl s jinou kapelou a moje iluze o super zvukařích se super vybavením byly od té doby pryč.
Mydy Rabycad po návratu z USA a Kanady oslaví na Cargo Gallery 26. narozeniny iREPORTu
Přesto jsem byl překvapený, že finální soupis nástrojů a techniky jsem od všech dostal v rozmezí tři až jeden den před odletem. Nic dobrého pro mé nervy, ale nakonec vždycky všechno zařídili, nebo to aspoň nějak dostatečně nahradili. A profesionálních lidí na svém místě jsme naštěstí nakonec taky potkali spoustu. Všechno bylo domluveno a tak jsme mohli vyrazit na letiště.
Naší první zastávkou byla Ottawa, kde jsme měli odehrát dva koncerty v rámci festivalu RBC Bluesfest: warm up koncert v prostorách kasina Du Lac-Leamy a hlavní koncert na velké stagi přímo na festivalu. Nejprve jsme letěli do Montrealu, kde jsme zabookovali velký van značky Ford, do kterého jsme se všichni vešli i s naší hromadou bagáže. Tenhle van byl naším kanadským dopravním prostředkem a za ty necelé dva týdny jsme si k němu vytvořili velmi vřelý vztah. Jednu noc jsme strávili na hotýlku v Montrealu a druhý den ráno vyrazili na dvouhodinovou cestu do Ottawy.
Protože jsme v těchto končinách neznámá kapela, tak pořadatel zorganizoval warm up koncert, kam pozval své hosty, aby věděli, co mají očekávat na velké stagi. Z technického hlediska to byl určitě největší punk z celé tour - a to hned na začátku. Malé podium, chyběly jedny klávesy a tak dále a tak podobně. Všechno jsme ale dokázali na místě vyřešit a koncert jsme úspěšně odehráli. Lidé byli nadšení, což bylo dobré znamení pro začátek celé tour. Ubytování jsme měli zajištěné od festivalu na celé tři dny rovnou v hotelu Hilton, což nám přesně po dlouhé a náročné cestě vyhovovalo.
Druhý den po úvodním koncertě jsme mohli relaxovat v sauně a v bazénu nebo vyrazit na sightseeing do Ottawy. Další den jsme měli už naostro poznat, jaké to je vystupovat v Kanadě. Po příjezdu na festival jsme zjistili, že tady už nás žádná nepříjemná překvapení čekat nebudou a vše bude tak, jak jsme zvyklí - velká stage, dobré zvukové a světelné vybavení a všude profíci na svých místech. Překvapení nás tady jedno přeci jen čekalo - publikum od první pecky skákalo a zpívalo s kapelou, přestože jsme tu nikdy nebyli. V tenhle okamžik jsem si uvědomil, že pro tohle všechna ta administrativa a přípravy za to stály a konečně ze mne na chvilku spadnul stres z celého turné.
Možná jsem o tom už psal, ale neuškodí to zopakovat - v zahraničí si návštěvníci předem nastudují pro ně do té doby neznámé kapely a buď se jim líbí, nebo nelíbí. Podle toho se pak rozhodují, a hlavně - když přijdou, už toho celkem dost znají. Přestože to vím, tak mi stejně spadla brada, jak byli od začátku do konce lidi napojení na kapelu a prožívali celý koncert. Po něm jsme nestíhali přijímat gratulace a díky za povedenou show. To pokračovalo dál i na sociálních sítích a v médiích, kde zmiňovali dva zásadní koncerty toho dne - 50 Cent a Mydy Rabycad, což nás pořádně nakoplo na nadcházející dny.
foto: Sébastian Dion
Brzy ráno jsme opustili pohodlí našeho Hiltonu a přesunuli se do Québec City, kde nás čekal další Hilton, ale hlavně 50. ročník městského Festivalu d’été de Québec. Když se podíváte na line-upy uplynulých ročníků, tak zjistíte že tu hrály téměř všechny velké hvězdy (včetně zmiňovaných Rolling Stones) a vzhledem k jubileu ten letošní ročník nebude o nic slabší - ba naopak. Být v line-upu společně se jmény jako Metallica, Gorillaz, The Who, Pink, Muse nám dělalo neskutečně dobře. Headlinerem našeho dne byli Backstreet Boys, což bylo nejen vtipné, ale jak jsme později poznali, také hodně záživné. Tady probíhaly zvukové zkoušky naštěstí po poledni bez přítomnosti návštěvníků, takže jsme konečně měli čas a klid na přípravu celé show. Nemusím snad ani dodávat, že produkční a technický team byl absolutně na profi úrovni a většinou jsme vše měli hned, jak jsme na to pomysleli.
Po zvukovce jsme mohli zajít relaxovat na hotel, protože časné ranní vstávání přeci jen nedělá umělcům dobře. A pokud mají večer podat nejlepší výkon, tak nemůžou být zmačkaní jak nedělní iReport. Když jsme se znovu vrátili k našemu venue, tak jsme jen koukali, kolik tam je lidí. Když nás moderátor uváděl a oni následně začali skandovat Mydy Rabycad, tak jsem musel kouknout do diáře, jestli jsme tady přeci jen už někdy v minulosti nehráli a já to náhodou nezapoměl. Publikum bylo opět neuvěřitelné a plac před pódiem se během prvních dvou skladeb ještě víc zaplnil. Nechci kecat, ale podle mých odhadů tam pět tisíc lidí bylo. Když jsme si užili naši hodinku slávy a následné ovace, tak jsme vyrazili na zmiňované Backstreet Boys, což ale byla stage na druhém konci města.
Tentokrát nás trochu zklamala navigace, takže jsme si dali pěknou noční procházku Québecem a dorazili na posledních několik skladeb. Nemyslím si, že by to nějak vadilo, protože to už hráli ty nejvíc profláklé pecky, které si pamatuju podvědomě z pubertálních let, přestože jsem BB nijak zvlášť neposlouchal. Ale tenkrát nebylo úniku. Pořadatel celého festivalu je můj kamarád, tak jsem mu zavolal a on nás vzal do VIP lóže, což byl balkon naproti stage, nad hlavami 75 tisíc lidí a s plnou ledničkou různých nápojů.
foto: Jacqoues Boivin
Musím uznat, že to byl pro mě velký zážitek - show měli kluci vymazlenou do posledního detailu a těším se, až jednou pojedeme s Mydy Rabycad s takovouhle parádou - light show, pyrotechnika, balonky nad hlavami lidí, tanečnice a skvělý zvuk. Báli jsme se, že nebudou zpívat naživo a pojedou playback, ale to se nestalo. Zpívali jak o život a zpívali dobře. Doteď se přeme o to, jakto, že instrumentální složka zněla jak živá kapela a přitom na podiu žádná nebyla. Hrála ze stanu za podiem? Z Toiky? Měli kapelu naživo nahranou a jen jí tam pouštěli? To se musíme zeptat, až se s nimi příště potkáme někde v backstagi.
Celá parta z VIP balkonu po tomhle koncertě vyrážela na další scénu, tentokrát do klubu v centru města. Jeli jsme za nimi a při hledání daného klubu jsme asi omylem zašli někam vedle, kde opět v rámci festivalu hrála absolutně dokonalá kapela Les Hôtesses d’Hilaire. Jak jsme slyšeli první pecku, tak jsme museli zůstat a skákat až do stropu, dokud neskončili. Druhý den jsme se dočetli v místním plátku, že jsme na tomhle koncertě byli a moc si to prý užívali.
Ráno už byl zase čas posunout se dál. Museli jsme se vrátit zpátky do Montrealu, kde jsme se měli potkat s režisérem Vladimírem Jedličkou a jeho kameramanem Oscarem z Floridy.
Doba Hiltonů skončila a začínalo natáčení klipu k jedné z našich nových pecek. Pro natáčení bylo potřeba ještě sehnat řadu kostýmů, vydali jsme se tedy do vyhlášené čtvrti sekáčů a odpoledne strávili hrabáním v bednách, posouváním ramínek a zkoušením různých crazy modelů pod přísným dohledem naší Žofky. Pár pěkných kousků jsme objevili, a tak jsme mohli vyrazit za rejžou do našeho pronajatého apartmánu kousek od centra. Natáčení mělo probíhat v průběhu příštích tří nocí v ulicích Montrealu. První noc tedy vyrazil Vláďa s kameramanem Oscarem, místním asistentem a s naším Ondrou na obhlídky těch správných míst pro naši věc. Další den jsme ještě dokoupili pár dalších kostýmů a pod rouškou tmy se mohlo vyrazit točit do montrealských ulic.
Kanada mi na první pohled přišla hodně multikulturní, nicméně civilizovaná a slušná země. Před naším domem jeden den stálo celý den auto s okýnky dokořán a taškou na sedačce. Ta taška tam byla i večer a to v našem hoodu převažovali Indové a Asiaté. Nicméně všude jsou kamery a také různé ochranky, což jsme měli poznat i první noc natáčení. Na několika místech se ochranka objevila v zápětí se slovy: "Can I help you?" V těchto případech nám vždy slušně vysvětlili, že na tomhle místě se točit prostě nehodí a pokud by nám to nevadilo, abychom to zkusili jinde. Bez větších komplikací jsme však nakonec natočili, co jsme potřebovali a nad ránem šli spát.
Další den jsme čekali, až se snese noc, a tak jsme měli dost času. Mikuláš našel v našem sousedství galerii současného umění a v ní probíhající výstavu Revolution, která se zabývá hudební a politickou scénou v období 1966-1970. Nejvíc v ráji se ocitl Nèro Scartch, který miluje Beatles. Ti tam byli hojně zastoupeni spolu s dalšími umělci té doby jako The Doors, Janis Joplin, The Who, Rolling Stones, Jimi Hendrix a dalšími. V jedné místnosti byla dokonce část expozice věnovaná pražským událostem z roku 1968, Janu Palachovi a ruské okupaci. To jsem si trochu povzdechl, že to vědí v Kanadě, ale u nás na to spousta lidí zapomíná, včetně těch z nejvyšších politických kruhů. Nicméně jsem vyrostl na spoustě umělců té doby, takže pro mě to byl hodně intenzivní zážitek.
Jakmile jsme se kulturně obohatili, tak už byla zase noc a my mohli vyrazit natáčet. Po několika scénách v ulicích Vláďa přišel s tím, že pro pár scén potřebujeme bar. Po doporučení tureckého prodavače kebabu jsme našli uličku s několika ideálními bary a Vláďa šel svojí vybroušenou francouzštinou domlouvat podmínky. V jednom útulném baru se mu podařilo domluvit přesně to, co jsme potřebovali - uděláme útratu a můžeme točit. Naštěstí to byly poslední scény toho dne, protože po pár hodinách takového natáčení je lepší se o nic dalšího nepokoušet.
Protože jsme ale byli poměrně zodpovědní, tak jsme mohli další den vyrazit na řádný sighseeing Montrealu, než se vrhneme na poslední "nočku". Mikuláš opět zafungoval jako průvodce, a tak jsme se podívali na architektonicky unikátní domy Habitat 67, k základnímu stanu Cirque de Solei nebo do nejstarších montrealských uliček. A pak zase noc a zase natáčení. Poslední noc vznikly asi nejlepší záběry, ale nechci to tady všechno prozradit, tak si počkejte na klip, který vyjde v záři.
Natáčení skončilo zhruba v 5 ráno a v 9.30 jsme vyráželi na letiště směr Chicago. Takže jsme čas v letadle a potom i v autobuse z Chicaga do Madisonu věnovali jediné věci - spánku. V Madisonu nás autobus vyhodil někde v zapadlé ulici v centru a my čekali na festivalový vůz, který nás odveze na hotel. Po chvíli přijela rozdrkocaná stará Dodgka (čti dodžka) a v ní vousatej týpek Ryan z Lousiany aka řidič. Z toho se vyklubal muzikant a produkční na velkém lousianském festivalu neboli týpek, co něco zažil, a tak bylo o čem povídat.
Druhý den v sobotu nás čekal první americký koncert na hlavní stagei festivalu La Féte De Marquette. Komunikace ohledně techniky byla poměrně komplikovaná, ale nakonec se ukázalo, že všechno bude v pořádku kromě nedostatku světel. Takže náš osvětlovač si vzal kameru a radši všechno točil. Za zmínku stojí festivalový team - hospitality šéfovala malá extravagantní černoška Suzan, která měla každý den jiný šílený kostým a úsměvy rozdávala na potkání. Přesně tohle máme rádi. Nebo bubeník Dan Hobson, který pracoval v produkci festivalu. Náš bubeník Tomáš Konůpka byl před dvaceti lety na koncertě jeho kapely Killdozer v Praze a až dosud na to vzpomíná. Všichni byli neuvěřitelně milí a vstřícní a opět jsme měli všechno ještě dřív, než jsme na to pomysleli.
foto: Paula A. White
A to ještě nezačal koncert a neprojevili se návštěvníci festivalu. To se teprv strhlo peklo. Lidi zpívali, tančili, skálali a po koncertě jsme byli zaplavení žádostmi o fotky, podpisy a CDčka. Okamžitě jsme získali spoustu nových fanoušků a dokonce i já (zvukař) jsem měl svůj osobní fanklub kolem FOH (Front of House aka taková ta budka naproti pódiu pro zvukaře, osvětlovače atd.). A taky jsme úplnou náhodou zjistili, že se v mezinárodní facebookové skupině Stage Hands objevilo video, na kterém tančím za pultem na jednom z kanadských koncertů. Nutno dodat, že ohlasy byly veskrze veselé.
To nás ještě čekal jeden koncert v neděli na tom samém festivalu ve stanu s kapacitou zhruba 1200 lidí. Bylo jasný, že stan bude praskat ve švech, protože předchozí den bylo na koncertě mnohem víc lidí. Takže jsme zašli na pár piv do oblíbeného místního baru Crystal Corner, kde byla i většina z festivalového teamu. Nicméně jsme to zodpovědně včas zabalili, abychom byly ready na nedělní show.
foto: Paula A. White
V neděli to byla zase velká divočina s technikou. Sice už byly na pódiu světla, abychom to mohli pěkně rozblikat, ale zvukaři byli zmatenější. Zvuková zkouška se tedy protáhla o 25 minut a to už byl stan z poloviny zaplněný fanoušky z předchozího dne. Ti ale trpělivě stáli, čekali a za celou dobu jsem neslyšel zapískání nebo pověstné "Booo". A pak už to bylo, jak kdybychom hráli v domovském Lucerna Music Baru, protože atmosféra byla neuvěřitelná a stan jí ještě dodal tu intimní klubovou atmosféru.
Ani nevím, jak teď slovy popsat tu euforii bezprostředně po takovém koncertě. Já zažívám absolutní štěstí, že se povedlo dát lidem show, přesně jakou chtěli, aniž by o tom předem věděli. To si říkalo o oslavu na závěr celé tour, což se jevilo jako praktické vzhledem k pondělnímu odletu zpátky do Prahy. Čekala nás totiž zase úmorná cesta dodávkou, autobusem a dvěma lety s několika hodinovým přestupem v Amsterdamu. V letu z Amsterdamu jsme potkali českou juniorskou atletickou reprezentaci a freestylového motokrosaře Libora Podmola, který se vracel z Xgames v Minnesotě. Takže bylo letadlo plné reprezentantů v různých oborech a různých věkových skupinách, což mi přišlo vtipný a zároveň mi to udělalo radost.
Když jsme přistáli, tak ze mě spadnul obří balvan a já si mohl konečně říct - máme za sebou první americký tour, koncerty jsme dali na 100%, máme spoustu nových fanoušků a stoprocentně se tam zase vrátíme.
P.S.: Pokud chcete vidět tu show, o který tady pořád píšu, tak doražte 2. srpna na Cargo Gallery v Praze!
text: Petr Blažek, foto: Mydy Rabycad, Paula A. White, Sébastian Dion, Jacqoues Boivin
Témata: Mydy Rabycad, Žofie Dařbujánová, Cargo Gallery
