ROCKBLOG: Hudební vykrádačky aneb Zaplatils, nebo tě mám žalovat?

V době, kdy si člověk říká, že už snad všechno hitový bylo napsaný, přichází spousta interpretů s věcma novýma a neoposlouchanýma. Tak proč, bože, proč?

Má to pro mě pár jasných důvodů a ani za jeden bych po rameni nikoho nepoplácala.

Člověk je moc opatrnej, aby riskoval neúspěšnost svýho songu. Radši vsadí na jistotu, která už někdy dřív fungovala a hitová byla. A že se najdou mistři svého řemesla. Někteří to dělají tak rafinovaně, že si ani neuvědomíte, že posloucháte vlastně úplně jinej song. Takhle to třeba praktikovali autoři všech velkých hitů One Direction, kteří loupali perníček u The Who, The Clash nebo, světe, div se, v Pomádě!

Chce oprášit patrně lehce opomenutou prehistorickou skladbu mladýmu uchu, což by mohlo "autora" i šlechtit v případě, že z toho neudělá taneční zhovadilost. A nebo prostě nemá na to, aby vymyslel cokoliv jinýho. A zaplať pánbůh, že tací, co na to maj, ještě nevymřeli.

Může se to stát omylem? Jakože píšu song a nevšimnu si, že jsem obšlehla With Or Without You od U2? My nic, my Linkin Park? To teda nevím.

A to je pak radost pro ty žalobníčky, co se rádi žalujou. Odborné ucho posoudí, zda žalovaný vykradl víc, než se hodí, a podle toho ho buď nechaj něžně vykrádat dál, a nebo mu nasolí náležitou pokutku. Když na to jde někdo od lesa, udělá to jako Rihanna v S.O.S. a radši si to zaplatí dopředu, čímž žalobníkům zatne tipec.

Hele, kradlo se a krást se bude, dokud to bude na lidi fungovat tak, aby to kupovali. A oni budou.

Za mě ale platí: nekraď a radši si lam hlavu!

Čus!

- diss like this -

text: Annie Čokoládová
Témata: hudební vykrádačky, autorské právo