Našrot interview: Chceme dát posluchačům možnost volby

Nyní vychází 2CD Songy z bědných časů, pod kterým je podepsán její zpěvák, skladatel a textař Petr „Hraboš" Hrabalik. V této souvislosti jsme se ho zeptali na okolnosti vzniku desky, její obsah a také na jeho další plány do budoucna.

Co bylo prvním impulsem k natočení desky?
Příhoda s Olinem Nejezchlebou z Akropole, kde ku příležitosti své padesátky křtil své první sólové album a na baru mě pak ponoukal, abych totéž učinil i já, je spíše marginální. Nehledě na to, že jsme byli oba ve stavu, ve kterém se sice nádherně plánuje, vznikají úžasný nápady, ale hned příští ráno jsou odsouzeny do stádia zapomenutí. Spíš to má souvislost s Našrotem a jeho koncerty unplugged. V minulosti, když jsem poslouchal nějakou českou folk-bluesovou či folk-rockovou kapelu nebo interpreta, tak mě vždycky hodně zajímaly texty. No, a v případě našich poloakustických koncertů jsme se dostali právě do pozice té folk-rockové skupiny a kromě asi dvou skladeb jsme měli všechny texty v angličtině. Tudíž to chtělo nějakou protiváhu – aby to bylo aspoň půl na půl.

Soudě podle vysokého počtu písní na tvém novém albu ale bylo kde brát, nebo ne?
Tak jednoduchý to zas nebylo – ony ty songy nejsou nový, spíš naopak hodně dávný. A já jsem na ně tak nějak… no, nechci říct přímo zapomněl. Spíš mi přišlo hloupý je tahat do Našrotu. Jak už jsem řekl, v repertoáru jsme měli dvě český skladby, pak baskytarista (tedy spíš kontrabasista) Martha napsal pěkný blues, který jsem otextoval jako Blues levnýho baru… prostě jsem si myslel, že by to mělo jít touhle cestou. To znamená tvořit nový věci. Nicméně v rámci urychlení mi Martha moje starý songy připomněl - proč dělat nový skladby, když tyhle se tu léta válej na lopatě a jsou v podstatě hotový. Tak jsme dvě z nich – Káňata a Hej, chlapče - udělali a začali hrát na unplugged koncertech Našrotu.

O jaké písně se vlastně jedná? Respektive, co si lze představit pod spojením „dávný songy“?
Já jsem v 80. letech kvůli pětiměsíční vojně dělal na severu v uranovejch dolech a tím pádem bydlel v Liberci. Tam jsem se čirou náhodou dostal mezi úžasný lidi, s kterýma jsem se scházel po různých libereckých hospodách, najmě pak v restauraci Plzeňka. Spousta z nich byli muzikanti, ale taky divadelníci, básníci, hospodští filosofové, povaleči a bohémové, prostě lidi, který se zajímali o cokoliv, co aspoň trochu připomínalo kulturu. Já už jsem před svým vstupem do Liberce napsal pár písniček jen s kytarou, ale pobyt mezi těmahle lidma mě jakoby ještě víc nastartoval. A protože Liberecko je folkový a bluegrassový kraj, a já v tý době kromě tvrdýho rocku hodně jel ve folku a blues, tak se to nějak přirozeně sepnulo a začaly ze mě padat songy dělaný právě v tomhle duchu. Některý z nich jsem napsal samozřejmě i v Havl. Brodě, kde jsme zase měli takový undergroundový společenství, složený z členů podzemních kapel Maama, Křečový žíly a Gumovej knedlík. Když jsem to pak všechno spočítal, jednalo se circa o 50 písniček.

Co následovalo dál?
Martha mi pak párkrát nadhodil, že by se těch písniček mohlo udělat víc, eventuelně že bych mohl natočit sólovou desku a on že by mi tam nahrál kontrabas a basu. Moc se mi do toho nechtělo, ty songy byly – až na pár výjimek – jakoby moc spojený s těma osmdesátejma rokama. Navíc jsem věděl, že spousta z nich by se musela nazkoušet s kapelou, protože i když jsem je tehdy hrál jen sám na kytaru, v podstatě to byly normální bigbíty. A tohle bylo při absolutním nedostatku času všech členů Našrot zásadní překážkou.

Jenomže deska nakonec vznikla. Jak k tomu vůbec došlo?
Nakonec jsem se rozhodl, že do toho půjdu. Pár těch písniček mi bylo líto, že existujou jen  na několika mizernejch záznamech z těch pravěkejch dob, a mě samotnýho vlastně docela zajímalo, jak budou znít v tom nikdy neuskutečněným rockovým aranžmá. Minulý léto jsme tedy s kamarádem žurnalistou Komínem (vl. jménem Jiří Komínek), jenž je zároveň bubeníkem, udělali pár zkoušek, jen ve dvou – kytara plus bicí – a tak vzniknul základní fundus asi deseti songů. K tomu se přidaly skladby, který jsme hrávali s Našrotem na unplugged akcích, něco jsem dal já sám s kytarou a najednou tu bylo přes šedesát minut muziky.

Takže proto se jedná o dvojalbum…
Jasně. Vždycky jsem měl rád formát LP, to znamená od cca 30 do 45 minut - protože to byl člověk ještě schopen jakžtakž vnímat. Větší stopáž už jen výjimečně a v dnešní zrychlený, roztěkaný době už vůbec ne. Nesnáším cédečka, který maj třeba 65 nebo 70 minut. A můžou bejt třeba hudebně dobrý, ale v jednom zápřahu je to… neuvnímatelný. Spousta věcí, momentů, druhejch plánů, podtónů ti uteče. Navíc mnohdy, když gramolabely nutily muzikanty do těhle velkejch stopáží, kapely prostě natočily sedm, osm dobrejch songů a zbytek zaplnily vatou. Je prostě lepší, když ti jedna deska po pětatřiceti minutách sama vypne, a ty se můžeš rozhodnout, jestli si tu druhou pustíš hned, za hodinu, zítra anebo třeba nikdy. Chci dát posluchači právě tuhle možnost volby.

Kdo se kromě tebe a Komína na desce ještě podílel?
Samozřejmě muzikanti z Našrotu, to znamená Ceemek na kytaru a akustickou kytaru, Martha na baskytaru a kontrabas a Jouza na bicí. Plus další hudebníci, převážně z Havl. Brodu, který znám dlouhá léta, jako třeba houslista a saxofonista Ludra Novák a klávesista Jarda Vorlíček, nebo který mně byli doporučený, což je případ bubeníka Luboše Pavlíka a hráče na foukačku Kovina. A nelze zapomenout na zásadní postavu celýho natáčení, producenta Jana Andrleho, v jehož Andy´s Studio jsme to celý spunktovali. S různě dlouhejma přestávkama jsme pak album nahrávali a míchali zhruba tři čtvrtě roku.

A jak to bude vlastně s tvým koncertováním k albu? Budeš písně hrát sám, s Našrotem anebo si postavíš nějakou boční kapelu?
Na nejbližší dobu platí varianta za bé, tedy s Našrotem, a to konkrétně při jeho akustických vystoupeních. Z desky jsou v repertoáru čtyři skladby.

Kdy se „Songy z bědných časů“ budou křtít?
Pokud vše dobře půjde, tak pravděpodobně na koncertu Našrot unplugged, který se bude konat v pátek 1.6. v Balbínově poetické hospůdce v Praze na Královských Vinohradech.

text: Marie Bartošová