Post-it interview: Nejvíc nás plácali po ramenou, když jsme byli na dně

Míváte koncerty na parníku, proč zrovna tam?
Dneska už je to naprosto běžná věc, to dělá skoro každý. My dáváme parník třetím rokem po sobě, protože máme kooperaci s rádiem RockZone, kteří jsou organizátory těchto akcí. Jsme samozřejmě rádi, že jim můžeme vrátit to, co jim dlužíme, tímhle koncertem s bezvadnou atmosférou. Projížďka Prahou na parníku, krásný holky, krásní kluci a všechno na jedné palubě, to je fantastický, že se to takhle sešlo. Já jsem z toho malinko v šoku.

Neplánovali jste ještě nějaké víc originální místo?
Já bych chtěl na záchodku v letadle, ale tam se celá kapela nevejde. Kdybychom se tam vešli my, tak se tam nevejdou žádní fanoušci. Záchodky v letadle bych já rád, ale musíme na tom nějak zapracovat. (smích)

Na koncertech hrajete především písničky z vašich starších dvou desek. Proč ne z té poslední?
Třetí deska byla tak trochu odklon od toho, co jsme dělali předtím. Tlačili jsme desku dva tři roky. Novinkou bylo, že já jsem začal hrát na kytaru, což byl pro mě samozřejmě zážitek. Bylo to fajn a jsem rád, že kluci do toho vůbec šli, že mi dovolili vzít to pádlo do ruky. Ale mně se popravdě řečeno zastesklo po té volnosti, kterou jsem měl na těch předchozích dvou albech. Tak jsem se de facto já rozhodl, že už tu desku nechci hrát. Už jsme jí měli plný brejle, jak jsme jí tři roky stále dokola hráli. A lidi nás asi mají raději v té tvrdší poloze, takže i to byl důvod, proč jsme se vrátili k těm prvním deskám.

Takže na vašem příštím albu to budou zase Post-it ve formě z roku 2004?
Nechci být pesimistou, ale čtvrtá deska, jo, ne, kdy... Pořád o tom uvažujeme, přemýšlíme a asi jsme si řekli, že jo. Ale jaká vlastně ta deska bude? Já nevím. Teď máme takovou civilní etapu Post-it, kdy jsme se kluci/já zaměřili na sebe sama, na budování rodiny, světskou práci a kariéru. Ale rozhodli jsme se, že se něco musí stát. Buď konec nebo nový začátek. Dali jsme hlavy dohromady a resumé jest - deska určitě bude! A bude jedna z nejlepších na světě! (smích)

Myslím, že máte spoustu fanoušků, kteří by novou desku viděli rádi.
My máme podle mého názoru nejvíc fanoušků v republice! Ale jsou to takoví ti laxní, kteří nepřijdou na koncert, nenapíšou, nechodí na web, nekoupí si desku. Asi chodí na jiné koncerty (smích)

Čím si tu laxnost vysvětluješ?
Já nevím. Dělám muziku dvanáct let a mám pocit, že nás nejvíce všichni plácají po ramenou, když jsme nejvíc na dně. Když se nám daří, tak nikdo nepřijde a nepochválí. Ale když jsme totálně na dně, tak všichni říkají, jak jsme byli dobrý, jak jsme špičková kapela. Ale to je možná o tom, že jsme v Česku. Nechci fňukat, ale možná je to k zamyšlení.

Vy ale moc koncertů neodehrajete. Proč hrajete tak málo?
Zkrátka jsme v nějaké fázi života, možná tomu říkejme krize středního věku. Nejde do toho jít neustále po hlavě. Myslím si, že se nadechujeme k dalšímu kroku. Náš kytarista Jirka, dříve Porne, jednou řekl: "Dobrá deska se prosadí sama". A já tomu věřím. Fakt jsem s tímto výrokem vnitřně dlouho bojoval, ale musím říct, že je to pravda. Pokud uděláme dobrou desku, tak nebudeme hrát jednou dvakrát do roka. A to platí obecně, pro kohokoliv, pro jakoukoliv profesi. Myslím si, že my jsme taková ta muzikantská generace, která se musí vzájemně nakopávat, inspirovat. Já když třeba slyším nějakou dobrou písničku, nebo navštívím povedenej koncert, začne mi vřít krev v žilách a dostávám strašlivou chuť na hraní.

O čem je tedy úspěch?
Je to jednak hrozně o štěstí a jestli jsi ochotnej muzice a všemu kolem ní obětovat maximum. Bohužel si myslím, že my jsme tomu obětovali hodně. Ale když jsme byli na hranici zlomu, tj. dát do toho všechno nebo zatáhnout zpátečku, tak jsme vždycky spíš couvli. Nikdy jsme do toho nešli tak naplno, že bychom se vzdali zaměstnání, rodin, koníčků a žili jen tou muzikou. To bylo rozhodující. Vždycky máš nějaký časový dluh, nemůžeš toho zvládat tolik najednou plnohodnotně, musíš něco ošidit. Zkrátka, musíš si umět vybrat správně. Na druhou stranu, nemá smysl něčeho zpětně litovat.



text: Barbora Turková, foto: Post-it