Tomáš Klus: Mase nemůžeš naznačit, mase musíš říct

Tomáš Klus získal v anketě Žebřík 1. místo v kategorii zpěvákůTomáši, po úspěších v Andělech, Slavících a dalších anketách jsi získal i cenu Žebřík. Je ještě nějaká cena, která ti chybí?
Není, takže kariéra pomalu končí. (smích) Musím říct, při vší úctě k těm cenám, že by mi nic nechybělo, ani kdybych žádnou z nich nedostal, protože... Zní to blbě, ale protože budu táta. Zjišťuju, že úspěch a štěstí je jinde, než jsem si původně myslel. To samozřejmě neznamená, že bych si těch cen nevážil, ba naopak. Ale neuvažuju o nich tak, že bych teď stal lovcem cen a že bych kvůli tomu měnil nebo přizpůsoboval svoji tvorbu.

Dokázal bys ve stručnosti říct, co pro tebe vlastně hudební ocenění znamená?
Já to beru z pohledu sportovce. Je to zadostiučinění a pochvala, pohlazení mámy nebo políček od trenéra. Je to druh zpětné vazby. Tohle je ta oficiální, kdy dostaneš sošku. Pak je ta méně oficiální, ale pro posluchače náročnější - když ti fanoušek přijde na koncert. Musím říct, že bych byl stejně šťastnej, kdybych žádnou z těch cen neměl, ale přitom měl vyprodané koncerty. Vždyť kvůli tomu to dělám.

Dá se nějak srovnat pocit, když přijdeš v Lucerně na pódium a vidíš tam dva a půl tisíce lidí s tím, když slyšíš svoje jméno na vyhlášení Slavíků, Andělů, Žebříku?
Vůbec! Ty jo, to je dobrá otázka, nad tím jsem nikdy nepřemýšlel. Já na koncerty jezdím existovat. Existovat, to je to správné slovo. Já nejsem zpěvák, mě baví navazovat kontakt s publikem. Lidi mi sice dávají titul zpěvák roku, ale všichni tak trochu tušíme, že to tak není. A já jsem strašně rád, že lidi na ty koncerty chodí. S klukama v kapele si žijeme sen, ale nebojíme se rána. Oproti tomu když sedím v divadle na udílení cen a slyším svoje jméno, tak jsem hrozně nervózní, protože v tu chvíli tam ty lidi nejsou. A já potřebuju lidi. Stojím na pódiu, vím, že to, co držím v ruce, držím díky těm lidem, ale poděkování říkám jenom kameře. Je to zvláštní pocit, protože děkuju jenom zprostředkovaně, nemůžu ty lidi obejmout. Zkrátka to děkování za pultem není nikdy tak upřímné jako na tom koncertě. Rád bych pak třeba poděkoval napřímo na koncertech, ale to mi přijde blbý. Říkat, že mám Slavíka a že teda děkuju. Lidi by si mohli myslet, že se chci jenom chlubit.

1. Podívejte se na celkové výsledky ankety Žebřík 2012
   
   

Pořád je ještě každý koncert jedinečný nebo už se k tobě pomalu plíží rutina?
To je koncert od koncertu. Když jsme nervózní, přijedeme pozdě nebo se zkrátka potřebujeme uklidnit, tak děláme fóry, které jsou na jistotu, které fungujou. Ale každý koncert je pořád adrenalin. Ne proto, abys geniálně zahrál písničku - tak ty písničky ani nejsou psané, je to jen lidová zábava. Jde o ten okamžik - z toho je ta největší radost. A když se bavíme my, bude se s námi bavit i půlka sálu. Abys někoho zaujal a předal mu emoci, musíš žít v extrémech - buď si tady do sebe vrazím nůž a budu křičet bolestí nebo se začnu strašně bavit a dostanu tě do toho oním humorem. A když máš před sebou tolik lidí, musíš jít do toho takhle extrémně, protože mase nemůžeš naznačit, mase musíš říct.

Představ si, že se na sebe podíváš do zrcadla a uvidíš všechny ty ceny, prodané desky a vyprodané koncerty. Čemu ty osobně přičítáš svůj úspěch?
Je to tím, že lidi jsou opuštění. Osobnost Tomáše Kluse do pár let zmizí. A až se to stane, bude to strašně dobrej signál pro většinovou společnost, protože to bude znamenat, že se lidi postavili na vlastní nohy a umějí se vypořádat s vlastním životem sami.

To zní trochu mesiášsky...
Ne, vůbec ne. Já jenom nabízím příběhy každodenního člověka a mám trochu talent poskládat ta slova tak, abys tomu porozuměl. A to všechno kolem je vlastně hrozná náhoda a štěstí. Myslím si totiž, že mám mnohem méně talentu než štěstí. Lidi mě buď nenávidí, protože mi nevěří, což chápu. Já sám k sobě bych byl taky skeptický. Pak jsou lidi, kteří ve mně najdou, a bude to znít divně, syna, který se zabil, manžela, který je opustil a malý děti třeba kluka, který zpívá sprostý slova a rodiče to trpí. Každej písničkář byl úspěšnej hlavně ve chvílích, kdy národu nebylo dobře, protože se s ním mohli ztotožnit. Naše společnost se teď hledá a já jsem stvořil symbol, k němuž se ti hledající obrací. A ve chvíli, kdy mě nebudou potřebovat, tak tenhle můj sen skončí. Protože tohle je moje funkce, já nejsem muzikant. Muzika mě strašně baví, ale jen jako muzikant bych neobstál.

• Termíny koncertů aktuálního česko-slovenského turné Ani si nesedejte 2013

V této souvislosti jsem našel kritickou glosu namířenou proti tobě, která tvrdí, že zatímco písničkáři jen naznačovali a iniciovali otázky, ty vše předkládáš až moc polopatě a jasně, čímž jsi ve finále jeden z těch štamgastů u piva, co jen nadávají na politiku.
To je ale jenom můj mediální obraz, který se tváří, že Tomáš Klus o sobě tvrdí, že píše protestsongy, že je novodobý Kryl a že všechno změní. Ale já sám jsem nic takového neřekl. To, o čem mluvíš, je asi důsledek písně Iniciativní a Pánubohu do oken. Tu druhou si ale lidi přeložili úplně špatně a namířili ji na politiky. Ale to není kritika politiků, to je kritika společnosti takové, která brblá. A Iniciativně je skutečně snůškou hospodských kydů. Ale kdo dokáže rozlišit, co je folk, co je rock a co jako rocker nebo folkový zpěvák smíš a nesmíš dělat? Kdybych měl být písničkář podle škatulky, musel bych nosit vestičku, trochu smrdět a nevydělávat peníze. Ale proč, kdo to řekl? Já dělám písničky a proto se o mně říká, že jsem písničkář. Ale nejsem autorem protestsongů ani spasitel.

Tomáš na podzim absolvoval úspěšné turné s názvem Ani si nesedejte

Vadí ti tyhle kritiky?
Zas tolik je nečtu, to bych se z toho zbláznil. Ale děsí mě na tom to, že největší kritici mojí osoby nebo mých kolegů nikdy nepřijdou na koncert nebo si se mnou osobně nepopovídají. Mě by hrozně zajímalo, co je tak provokuje. Dost mi ale vadí, jak se lidi obecně vyjadřují. Mně se nemusí líbit porcelánoví sloni a tapety, co má doma můj kamarád. Mně se to skutečně nelíbí, ale přece neřeknu, že má hnusnej byt. Stejně tak nemůžeš o muzice říct, že je to sračka, i když to tak cejtíš. Stejně tak tady lidi nadávají na Michala Davida, ale ve finále každý ve tři ráno tancuje na diskotéce na Nonstop... Mně nevadí kritika jako taková. Ale vadí mi kritika, která je osobní, přičemž pochází od lidí, kteří mě neznají, nikdy neviděli a ani mě nepotkali v tramvaji, to mi vadí.

A co říkáš na kritiku, že věci, které sděluješ, křičí každý druhý člověk v diskuzích na zpravodajských serverech?
Já jsem nikdy nebyl mluvčím lidu. Do toho mě pasují novináři. Ale ne ti, co mě glorifikují - dělají to ti, co si na mě vybíjejí vztek. Jednou byl oslavný článek, který použil titulek "Novodobý Kryl". Tomu novináři jsem hned volal, aby to stáhnul, že takhle to není. Ke Krylovi se odvolávám, protože pro mě je idol. Morální idol a básník. Na prdel dává Holanovi i Nezvalovi a je to pro mě básník, který jako jediný dokáže spojit hravou formu s hlubokým obsahem.

Takže ty sám se necítíš být novodobým Krylem?
Necítím se být Krylem, protože novodobého Kryla teď nepotřebujeme. A i kdybychom ho potřebovali, já to nebudu. A nebude to nikdo s kytarou. Lidi by teď spíš uvítali a lépe přijali nějakého spásného ekonoma.

Tvoje turné mělo název Ani si nesedejte aneb Tomáš Klus a jeho cílová skupina. Kdo je vlastně tvoje cílová skupina?
Nejčastěji ženy středního věku, poslední dobou i se svými manželi a dětmi. My jsme vlastně kapela rodinného typu. Je fakt, že máme třígenerační publikem, ale není mezi nimi rozdíl. Obecně mezi lidmi není rozdíl. Tyhle dámy i holky by šly klidně na kohokoliv jiného, ale nepůjdou.

Tomáš Klus: papírová verze (2009) a živá verze (2013)A proč?
U nás je strašný problém neustálé škatulkování. Kategorizování ve smyslu: Půjdu na rock, ale nepůjdu na folk. Nebo opačně. Ale tohle přece není potřeba. Já jsem byl nominovaný na alternativního anděla v žánru folk. Pohyboval jsem se tam mezi lidmi, kteří na jednu stranu tvrdí, že by to chtěli mít s hlavními Anděly pod jednou střechou, ale zároveň to nechtějí a je jim tam takhle dobře, špitají si mezi sebou, jak my tam máme ten raut... A tohle konzervování se do sebe není dobře, ohrožuje to muziku.

Myslíš pasování do role oběti?
Přesně! Tak třeba mi volala holka, která s námi vystupovala jako host na turné. Říkala mi, že to nadšeně vyprávěli někomu, kdo v jejich žánru něco znamená, a ti jim dali najevo, že se tím zaprodali. A přesně kvůli tomu trpí talent a můžeme si stěžovat, že "sou to furt ty samý ksichty". Nač to sobectví nechávat si svoji muziku jen pro nějakou určitou komunitu. Chybí tady tolerance. Když takhle oblečený přijdu na nějakou reggae session, tak na mě budou koukat jako na blázna. Ale proč? Já tu muziku mám rád. A jsme zase u toho, že lidi jsou opuštění.

Jak to teď myslíš?
Lidi zkrátka potřebují někam patřit. Kvůli tomu se tvoří třeba hloučky hajlujících mladíků. Oni nejsou zlí, oni jenom najednou ucítili tu pospolitost, třeba náhražku rodiny. A tenhle svůj dojem jednoty jsou schopni uzurpovat jakýmkoli způsobem. Třeba dodržkydáním.

Zpátky k muzice. Na turné jste si vymysleli akci s názvem Trn z paty, kdy jste si na každý jednotlivý koncert pozvali hosta z řad fanoušků. Jaká je úroveň mladých muzikantů?
Začal bych jednou zajímavou situací, kdy před námi na koncertě v Liberci vystoupila talentovaná Eliška Ptáčková s muzikantem Stevem Walshem, který hrál třeba s Norah Jones. A tenhle člověk mi dělal předkapelu, absurdní! Už mám z toho zase husí kůži, když si na to vzpomenu - on hrál na kytaru jako Bůh. A tihle dva mi vyprávěli, že přijeli z nějakého koncertu, kde museli doplácet, protože přišlo dvacet lidí. Chápeš to?

A co ostatní? Mnozí tvrdí, že skutečně talentovaných interpretů je u nás jako šafránu.
Vidím to jinak. Všichni z těch, které jsme vybrali, by mohli být z fleku na mém místě a klidně ještě dál. Jenom asi nebyli v pravý čas na pravém místě, neměli štěstí nebo nebyli ochotní dělat kompromisy. Dobrých hudebníků je tu spoustu, ale často jsou hodně nepokorní. Často se stalo, že to pozvání někdo přijal jako samozřejmost. Upřímně mi celá tahle akce přišla hrozně přirozená a správná. Vím, že dneska ve světě funguje trend, kdy začínající umělec platí těm zajetým kapelám za to, že je vezmou na turné. To mi přijde hrozně zhýralé. Tvoří to elitářství a nepřirozenou hierarchii. Znova - to si muzika nezaslouží, dělat kšefty. Já po nikom peníze nechtěl, za to jsem ale chtěl, aby přišel a poděkoval. A to se ne vždy stalo. Přitom v showbusinessu to funguje naopak - čím víc je člověk známý a slavný, tím víc lidský a pokorný je. Ale o tom by ti spíš povyprávěli pořadatelé festivalů.

Tomáš Klus v sobě herecký talent nezapřeNěco z tvého soukromí - co v tobě vyvolává pojem otcovství?
Pozoruju na sebe změny v tom smyslu, že teď už přichází dospělost, že se za chvíli narodí parťák. A pokud se od někoho máme co učit, jsou to děti a jejich pohled na svět. A stejně tak ženy. Od žen se my chlapi máme dost co učit. Chlapi za posledních dva tisíce let nadvlády ukázali, že to vlastně úplně neumějí. A na to dítě se těším ze stejného důvodu. Vím, že mi ukáže, tři tečky.

Tomáši, jak to vlastně máš s bulvárem?
Nezajímají mě takové ty bály a radši se vidím s lidmi, s kterými si mám co říct. Já jsem takovej domácí mejdanář. U nás doma se dějou skvělý mejdany. Nechápu lidi, kteří když někde nabourají auto, zavolají k tomu tisk. Tímhle dochází k tvorbě zvláštních celebrit, kterých je tu strašně moc, na to, jak jsme malá země. Přitom skutečných osobností tu máme tak na prsty jedné, dvou rukou. Bulvárem ale neopovrhuju, je to prostě styl, jakým žijeme. Pořád tu jsou lidi, kteří nejsou ztotožnění se svým vlastním osudem a potřebují žít život někoho jiného. Takže já osobně jsem shovívavý. Když o mně někdo napíše nějaký hnus a já se v tom budu rejpat, je to jenom voda na jeho mlýn. A zlo, které proti někomu poštveš, nakonec skončí u tebe, to je jako bumerang. A stejně tak láska. Když budeš rozdávat lásku, radost a štěstí, vrátí se ti to.

text: Petr Adámek, foto: Marie Bartošová