SPECIÁL: 20 příběhů Tata Bojs ve 20 písních

Tata Bojs se během netradičního rozhovoru nenechali zaskočit

Co zrovna dělají ramínka, když na nich nic nevisí? Jsou smutná?
Mardoša: Když je jich tam dost, tak si mezi sebou povídají.
Milan: Já mám všechna ramínka v permanenci, žádné není prázdné. Takže pro mě ta písnička v tuhle chvíli už není aktuální.

Co byste řekli o svých duších? Jsou zpuchřelé nebo ucházející?
Mardoša: Neustále se je snažíme dohušťovat.
Milan: Duše mého skvělého kola byly po zimě ušlé, tak jsem je musel dopumpovat. Už jem dal zkušební jízdu a všechno je v pořádku.

Proč mořská tanečnice potápí plachetnice?
Milan: To je taková přesmyčka. Plachetnice jsou chlapi a tanečnicí je myšlena nějaká imaginární ženská. A proč to dělají? To se musíš zeptat těch ženských, to my nevíme. My o tom jen zpíváme.

TO NEJLEPŠÍ Z ROZHOVORU S TATA BOJS

Kdyby život měl smysl jasnější, byli byste i vy trochu šťastnější?
Milan: My jsme hodně šťastní. Naše životy jsou projasněné těmi dětmi.

Zažili jste někdy virtuální duet na internetu? Seznámili jste se někdy na chatu?
Mardoša: Když se rozmáhal internet, tak už jsem všechny znal, takže asi ne. Osobně mám problém stíhat s lidmi komunikovat naživo. Když jsme pak dělali Nanoalbum, tak jsem se chtěl podívat do toho prostředí a ani se mi v žádném chatu nepodařilo pořádně zalogovat. Na Nanoalbum jsem si vymyslel jméno postavy 90-60-90. Vlezl jsem na první chat a tam měl hned někdo nick 90-60-90. Na jednu stranu jsem byl zklamaný, že nejsem moc originální, na druhou stranu mě potěšilo, že to je uvěřitelné.
Milan: Pro mě je pořád ještě prioritní ten hmatatelný svět. Nedávno jsme se bavili s Vladimirem 518, že zatím je to furt dobrý, ještě máme počítač před sebou a můžeme ho kdykoliv zaklapnout. Ale přijde doba, kdy ten počítač budeš mít uvnitř ve svojí hlavě a to bude teprve blázinec. Naše děti se toho ještě nedočkají, ale třeba děti našich dětí...

• Hity a city z Hanspaulky: Tata Bojs budou poprvé rekapitulovat

Složili jste nějakou píseň i jiné, skutečné ženě než jen Elišce?
Milan: Na deskách občas věnování mámě - třeba našim tehdejším holkám, teď našim dětem. Ta Eliška z písničky je ale imaginární, i když ji na koncertech Eliškám vždycky věnujeme.

Znáte se prakticky od školky. Vzpomenete si, jaké hry jste spolu jako děti hrávali? Co třeba skovku?
Mardoša: Hodně jsme lezli po stromech, což teda není úplně hra.
Milan: Hodně jsme chodili do lesa hrát si na indiány. Měli jsme luky a šípy, které jsme si sami vyráběli. Vždycky jsme položili hřebík na koleje a nechali ho přejet vlakem. Pak jsme to zalili do toho dřívka a pera jsme si nastříhali ze skutečných ptačích per. Takový šíp, to bylo skutečné umělecké dílo. Pak jsme běhali po lesíku a stříleli jsme jima - v lepším případě - do kůry stromů.
Milan: Byli jsme lovci, ale nic jsme neulovili.
Mardoša: Byli jsme tenkrát dost pohlcení Mayovkami, takže jsme v lese prožívali tu prérii.

Usínáte tak jako světlo se zhasíná? Nebo je to usínání díky dětem trochu náročnější?
Milan: Když jsem tenkrát psal text téhle písničky, tak jsem měl dost bezesné noci. Bylo to z přepracovanosti. Teď jsem se dostal do stádia, kdy usínám, i když mám ještě jednu nohu na zemi.

• Tata Bojs interview: Brát se vážně? To zní strašidelně

My jsme homo demo, lidstvo zkušební. Jak bude vypadat to, které přijde po nás?
Mardoša: To bude právě to s tím počítačem v hlavě.
Milan: Já jsem vážně rád, že jsme se narodili v této době!

Existují strašidla?
Milan: Ani ne. Moje holky věří na skřítky. Teď jsme měli nemocnou kočku a Evelínka si hrozně přála, aby se ta kočka uzdravila. Tak napsala na papírek přání a dala ho pod polštář, protože jí jedna paní v pohádkové zemi, když byli se školou na výletě, řekla, že pak se to přání splní. Bohužel ten příběh má tragický konec, protože ta kočka umřela dřív, než se to přání mohlo vyplnit.
Mardoša: Člověk se v životě i tak děsí spousty věcí, než aby bylo potřeba si vymýšlet další strašidla.

• FOTOREPORT: Tata Bojs recyklovali ve Žlutých lázních a oslavili 25 let

Pěšáky už jste prostřednictvím projektu Samosebou.cz zrecyklovali. Co zkusit zrecyklovat i nějakého generála nebo dokonce prezidenta?
Mardoša: Jak to myslíš? (smích) My se politice moc neangažujeme. Při prezidentské volbě jsme sice podporovali Karla, ale to je spíš vzácnost.
Milan: Spíš zůstaneme u recyklování nástrojů.
Mardoša: Bylo by fajn, kdyby se recyklovalo myšlení, které tady bylo po roce 89. Hlavně ta určitá čistota a nadšení, které tehdy panovalo.
Milan: Po prvním kole prezidentských voleb jsem měl dojem, že se ten příjemný závan vrátil, ale bohužel se ten pocit zase hodně rychle vytratil

Kdyby ještě žil pan Tečka, co by asi řekl na naší společnost alkoholiků a dalších individuí?
Milan: Měl by hrozný práce. Asi by musel zmobilizovat nějaký tým, který by po těch nocích jezdil s ním.

Co bude, až přijde konec světa? Všechno vybouchne, všichni chcípneme? Nebo se bude chlastat, hulit, kouřit, *ukat?
Milan: To my nevíme. My jsme ty varianty nechali nastolit tehdejší teenagery a jejich názory jsme pak promítli do té písničky. Jestli nějaký konec světa bude, tak bude podle mě hodně podobný tomu začátku. Ještě větší velký třesk.

A co z nás pak bude? Vykopávky, zkameněliny, trilobeati?
Mardoša: Záleží, jestli nás zpopelní nebo jestli se někde rozložíme. V tomhle ještě nemám plány. Ani žádný ústav zatím neprojevil zájem mě po smrti zkoumat. Nejlepší asi je, nechat se po smrti trochu rozptýlit.
Milan: Ale jedno je jistý, že až archeologové budou za 200 let kopat u nás na zahradě, najdou tam kosti naší kočky.

text: Petr Adámek, foto: Vojta Kubec