Nick Cave: Postavami mých písní jsem já. Jen v jiném oblečení

Nick Cave

NOTÝSEK ZE SYDNEY

Jakým způsobem u vás probíhá celý proces od skládání hudby až po její nahrávání?
S novými alby to dělám tak, že si nejprve určím datum, kdy začnu nahrávat. To dělám ve chvíli, kdy ještě nemám nic. Nezačínám s hromadou nápadů, které bych si přinesl do studia, začínám s ničím. Mám takový notýsek, který mi vyrobila jedna dívka ze Sydney. Je to takový krásný ručně dělaný notýsek, který pro mě vyrobila poté, co jsem si stěžoval, že se žádný notýsek neotevře rovný - všechny se zavírají, když si chci přehrávat u klavíru své texty, které si do něj zapíšu. Ona navrhla takový notýsek, který se nezavírá a právě ten jsem si v ten určený den vzal s sebou do studia a začal psát písně pro nahrávku.
Ten notýsek se nakonec ukázal jako podstatný prvek procesu nahrávání a stal se právě tím, co celý proces nejlépe dokumentuje - byl jedinou věcí, který byla u každé písně od začátku do konce a zároveň jedinou věcí, do které jsem písně zapisoval. Na každou píseň padlo mnoho stránek rukopisu, ze kterého postupně krystalizovaly konkrétní rysy písně. Když jsem se v procesu dostal do bodu, kde jsem song považoval za hotový, sepsal jsem ho na psacím stroji na desky starých knih. Vždy jsem z nějaké knihy vytrhl desky, na ně jsem napsal text a vlepil zpátky. Anatomie těch písní se vlastně nachází v těch starých knihách, celé je to navíc hodně propojené s místem, kde jsem trávil čas, tedy s mojí pracovnou v Brightonu.

Je tedy vaše nová deska zdokumentováním vašeho životu v Brightonu v roce 2012?
Celý proces zabral vážně hodně času, vlastně jsem tak trávil celé léto na terase, která je dokonce příležitostně v textech zmíněna. Takže nakonec je nahrávka je celá o čase a prostoru vzniku a zároveň o samotném procesu skládání písní. Často zpívám o tom, jak skládám to, co zpívám.

• RECENZE: Nick Cave 2013 aneb nic při starém, už jen stárnutí

Jak se obsah zmíněného notýsku proměnil v hotovou píseň?
Než jsme šli do studia, jsme párkrát jamovali. To neznamená, že jsme skládali, prostě jsme si tři z nás, někdy čtyři, sedli za nástroje a hráli. Já a Warren jsme to pak poslouchali a 90 procent materiálu jsme smazali a nechali jsme si jen malé částečky, které podle nás měly nějaký potenciál. Tyhle části jsem pak použil jako úplný základ - neměly žádné harmonie ani nic jiného - přes který jsem měl zpívat. Vlastně jsem měl takovou atmosféru, která se hodila k textu, ale nebyly to písně v pravém slova smyslu. Pak jsme na to ani nesáhli, dokud jsme nebyli ve studiu a řekli si: "Tak jo, teď jdeme udělat tenhle song" a zahráli jsme ten groove nebo jak to říct: "Je to založený na tomhle, tohle jsou základní akordy" a pak jsme to prostě nahráli.

Nick Cave & The Bad Seeds

SPONTÁNNÍ A DOBRODRUŽNÁ DESKA

Měli jsme tedy ve studiu i písně, které muzikanti nikdy neslyšeli nebo nehráli, než je měli nahrát?
Ano, například Higgs Boson Blues je věc, kterou nikdo neuměl a nehrál do chvíle, kdy jí měl nahrát. Ani já jsem danou ji nikdy celou nezpíval. Tahle věc je textově i hudebně jeden velký úlet a zároveň je to přesně ten typ songu, který postupně pomalu roste. Je tam cítit, jak nikdo nevěděl, kterým směrem se píseň vyvine - a je to přesně to, co je na ní zajímavé a ztratilo by se to, kdybychom všichni předem věděli, co kde bude. Muzikanti vlastně ve studiu následovali zpěv a přitom já sám jsem nevěděl, co budu zpívat, měl jsem jenom text, který jsem ještě upravoval, když jsem zpíval. Na celé desce je hodně přítomná esence spontánnosti a dobrodružství.

Jak rozlišujete, jestli to, na čem pracujete půjde na nahrávku Bad Seeds nebo Grinderman?
Vše, na čem pracuji, dělám už předem pro určitý projekt. Takže prostě sedím v pracovně a připravuji nahrávku Bad Seed. Nedělám to tak, že si najednou řeknu "Á, tohle je supr pro Grinderman" a odložím jí do šuplíku do doby, než budu dělat desku Grinderman. Navíc jsem tentokrát vážně nechtěl napsat cokoliv, co by i vzdáleně připomínalo Grinderman, takže kdybych cítil, že ze mě něco takového leze, ihned bych na tom přestal pracovat.

• Nick Cave přiveze nové album i do Prahy

Jsou postavy, které se objevují v textech písní, obrazem reálných lidí?
Ty postavy jsou vesměs já. A když píšu o své ženě, což dělám poměrně často, věnuji se tomu, že ji málo znám. Trávíme spolu obrovské penzum času, ale nejsem si jistý, že víme, co se odehrává uvnitř toho druhého. Myslím, že to nikdo neumí. Takže když o ní píšu, je to vždy jen z pozorování z mého úhlu pohledu. Někdy se snažím psát i z jejího úhlu pohledu, ale to je jenom taková hra, jsem to pořád já, akorát v jejím oblečení. To je vlastně stejné u všech písní, vždy se tam dostáváme do nějaké imaginární roviny, ve které se transformuji z toho, co jsem, do něčeho jiného.

Je vaše manželka ráda, že takto ožívá ve vašich písních?
Ale o tom je přece ta dohoda, ne? Faustovská dohoda mezi spisovatelem a múzou - v tomhle vztahu není nic tabu, všechno musí být nakonec sděleno. Navíc miluje tuhle nahrávku - nikdy jsem ji neviděl ničím, co jsem doposud udělal, tak zaujatou. A na té desce jde hodně o ní, vždyť je i na obalu!

OTEVŘI TO OKNO A JDI DO PRDELE

Jak vlastně vznikla ta fotografie na obalu?
Ta fotka je zcela dílem náhody, nic co by bylo připravováno. Moje žena měla focení pro úplně jiné účely s Dominique Issermann, francouzskou fotografkou, se kterou jsme velcí přátelé a která tuto fotku pořídila. Má žena byla zrovna ve fázi převlékání si kostýmů, takže byla nahá, a já jsem zrovna vstoupil do místnosti, je to moje ložnice, a Dominique řekla: "Otevři to okno!". Tak jsem šel a otevřel jsem ho, ona uděla cvak cvak a pak řekla "A teď už můžeš zase jít do prdele." A pak jsme se prohrabovali těmi fotkami a když jsme viděli tuhle, shodli jsme se, že je úžasná a že ji použijeme jako obal desky.

Ve vašich písních se často prolíná reálný a smyšlený svět. Myslíte si, že to napomáhá posluchačům ve vytvoření si vlastní osobní interpretace?
Všechno projde jakýmsi mlýnkem představivosti a přetransformuje se do něčeho jiného. Ale je to stále autentické v tom smyslu, že se cítím velmi propojen s tím, o čem píšu. O co mi jde, je, aby se lidé při poslechu mé hudby nechali aspoň na chvilku zatáhnout do mého světa, ze kterého zase odejdou, když poslouchat přestanou. To je něco, co vyhledávám, když se jdu podívat na výstavu výtvarného umění. Když se jdete podívat na El Grecovy malby, taky vás to zatáhne do určitého světa a určitého vnímání věcí - prodlužování lidského těla, a tak dále - které je typické pro jeho pohled na svět. Přesto i já jako divák z toho mám obrovské množství pocitů a doufám, že v nějaké malé míře má to, co dělám, podobnou schopnost.

The Bad Seeds fungují už asi 30 let. Jaké je tajemství jejich dlouhověkosti?
Bývali jsme jako parní válec, jeli jsme pořád dopředu a lidé odpadávali. Teď to snad vypadá, že se věci otočily k lepšímu. A právě proto lidé jako Barry Adamson, který kapelu opustil už před dlouhou dobou a se kterým jsem i přesto zůstal v kontaktu, když jsem se ho zeptal: "Nechceš se vrátit a hrát na basu?" řekl "Jasně že jo!". Chtěl jsem na téhle desce opět navázat spolupráci s Blixou (Bargeldem, pozn. red.), a on byl pro, ale nakonec nebyl schopný to zvládnout. Teď je minulost a současnost Bad Seeds spíš taková komunita než snůška ex-členů.

Co vám přináší vystupování live?
Jakákoli live performance je další možnost, jak se na chvíli stát někým jiným, než ve skutečnosti jste. A myslím, že my prostě jednoduše tohle chceme dělat. Když cítíte, že jste v něčem dobří, pohání vás to dopředu. Na pódiu před tolika lidmi všechno prožíváte velice silně - velice silně a po velice krátkou dobu. A poté už ten jedinečný pocit nikdy nezažijete. Ten pocit být na chvíli někým jiným, někým lepším. Je vyčerpávající touhle přeměnou procházet každý večer. Často chcete na konci dne, večer, prostě jenom sednout a koukat na televizi a neřešit nic, nemuset se vypořádávat sám se sebou. Problém turné je, že se příliš moc musíte koncentrovat sám na sebe.

text: Sally Stratton, překlad: Martyn Starý