All Time Low: Podprsenky? Na pódiu nám přistál i vibrátor

All Time Low na koncertě v pražském Paláci Akropolis (2012)

Přesně před deseti lety, v roce 2004, jste vydali své první EP. Jak na tyto časy vzpomínáte?
Byli jsme hodně mladí. Bylo nám čtrnáct, mně osobně 13 a nebrali jsme muziku příliš vážně. Prostě jsme založili kapelu, protože jsme chtěli balit holky. Postupem let jsme hraní začali brát víc a víc vážně, dál jsme psali písničky a jezdili malá lokální tour.

V té době jste byli na střední škole. Co jste tehdy očekávali, o čem jste snili?
Nikdy jsme nic neočekávali. Coverovali jsme jiné kapely, hlavně Blink 182, Green Day a o ničem vážnějším jsme neuvažovali. Postupem času se naše fanouškovská základna rozšiřovala, až jsme byli schopní vyprodat sál o sedmi stech místech. Tak jsme si řekli, že uděláme turné mimo město a uvidíme, co se stane. Měli jsme i hodně štěstí.

• FOTOREPORT: All Time Low v Praze: pop-punk, podprsenky i koňská hlava

Mezi spolužáky jste museli být za borce. Je to tak?
Ani ne. Až do nějakých dvaceti jsme se nám nedostávalo větší pozornosti. A když jsme podepsali smlouvu na první desku, tak to všem kolem bylo spíš jedno. Byli jsme zkrátka známí jako ti, kteří nechodili do školy.

Mluvil jsi o coverech Blink 182. Dokázali byste od nich stále něco zahrát?
Jo, jen bychom to teď určitě zahráli lépe. (smích) Občas nějaké covery hráváme, třeba 10 sekund American Idiot od Green Day. A ještě někdy před rokem jsme koncerty končívávali skladbou Dammit.

Potkali jste se někdy s Blink 182 osobně?
S oběma zmíněnými kapelami jsme jeli turné. Obě dvě nás nejvíc ovlivnily a stále jsou naší největší inspirací. Oni a ještě třeba Foo Fighters. To je jedna z mála kapel, která i po dvacet letech hraje stále pořádný rock.

A z těch současných? S kým se vídáte?
Jezdíme turné z mnoha různými kapelami. Třeba Fall Out Boy, Paramore.

Váš první koncert v Praze, rok a půl zpět, se kvůli promotérovi téměř neuskutečnil. Pořadatel zkrachoval, ale show byla nakonec zachráněna. Stalo se vám někdy něco podobného?
Nedávno jsme měli jet mini-turné v Jižní Americe. Mělo jít o tři koncerty, jeden v Mexiku a dva v Brazílii. Těšili jsme se. Každý večer jsme měli hrát před 5 tisíci lidmi. A najednou nám promotér řekl, že nemá peníze, že nemůžeme přijet. Docela jsme vyváděli a lidi byli naštvaný na nás. Stalo se to týden před show a fanoušci si mysleli, že je to naše chyba.

Na zmíněném koncertě v Praze na vás létaly podprsenky a kalhotky. Patří to ke každodennímu folklóru nebo je to spíš výjimka?
Podprsenky? Ty létají velmi často, vlastně pokaždé. Je to už takový základ show - od prvního songu létá na pódium jedna podprsenka za druhou.

Přílétlo někdy i něco jiného? Jaký je v tomto ohledu váš nejšílenější zážitek?
Jednou nám na stagei přistála ohromná podprsenka, to muselo být Z-ko. Ale byl to asi jen vtip. Pak třeba vibrátor. A jednou v Rakousku nám na pódium naběhnul nahý týpek. Úplně nahý. A na férovku skočil do lidí. Pinďourem napřed!

Poslední desku jste rozšířili o několik akustických remixů. Napadá mě, jak se vlastně hraje pop punk na španělku? Nechybí tomu energie?
Byli jsme na sebe hrdí, že jsme schopní převést ty skladby do akustiky tak, aby energie zůstala. Je to pro nás příjemná změna - nová dynamika a zní to mnohem intimněji. Jsme rádi, že to funguje. Během tour hrajeme 23-24 songů, všehno je to nahlas a tohle je příjemný oddych.

Jedna z nových písní se jmenuje A Love Like War. Mají láska a válka něco společného?
Texty píše Alex a bůhví, co se mu honí v hlavě. Přesně nevím, o čem to je, ale jde o boj holky a kluka. Ze života.

text: Petr Adámek, foto: Vojta Florian, Jitka Říhová