Cartonnage & Ohm Square: Pořád se snažíme překonat sami sebe

Cartonnage

Pořadatelé Akropolis Multimediale definují jako "přehlídku progresivních uměleckých forem." Co v hudbě nebo umění obecně vnímáte jako progresivní?
Honza: Pro mě osobně to znamená něco neotřelého, svébytného. Pokrok nemusí zrovna popírat všechny zákony, které platily doposud, jen na ně třeba navazuje, nebo je ukazuje v jiných souvislostech, či je jinak upravuje.

Vnímáte tedy jako pokrokové něco, co je naprosto nové, anebo jen převzaté odněkud, kde už to daná věc nějakou dobu funguje?
Honza: To ne. Za sebe musím říct, že s přibývajícím věkem, zkušenostmi a skutečností, že už jsem v životě něco slyšel, mě toho oslovuje čím dál méně. Neříkám, že se mi nelíbí nové věci, ale když už jsem něco slyšel, přičemž souvislosti zůstávají stejné, tak mě to tak moc nebaví. Je to jako vstupovat poněkolikáté do stejného ringu.
Armin: Mám to podobně. Když se budeme bavit třeba o devadesátkách, progresivní věci se v tomhle období určitě najít daly. Mně osobně se jednu dobu hrozně líbili Massive Attack nebo Portishead, kteří k nám přinesli kompletně nový zvuk, jemuž se začalo říkat trip hop. Když se člověk ohlédnul do minulosti, nic podobného nenašel. Ať už zabrousil do padesátek, šedesátek nebo sedmdesátek...

• VIDEO: Cartonnage recyklují - Šíleně smutná princezna jako electropop

Kde byl podle vás zásadní milník, od kterého se odvíjel posun elektronické hudby do podoby, jak ji známe dnes?
Armin: Určitě v nástupu internetu a nových technologií. Že třeba synťák, který mi v devadesátkách připadal jako úplně nedosažitelný, můžeš mít dneska v telefonu. O to těžší to ale dnes mají na druhou stranu mladí muzikanti. Naše generace si celý vývoj musela prožít, našetřit si na synťák, nechat za něj výplatu, aby sis z něj mohl vykroutit ten jediný zvuk, na kterém postavíš celou desku. Když chceš ale pokrok, musíš se vrátit ke kořenům. Najít tu emoci, mít názor a od něj odvíjet sdělení.
Honza: To, že jsme museli fungovat v době velkých limitací, podpořilo určitým způsobem naši kreativitu. Člověk se musí snažit o to, aby dokázal na techniku, kterou nemohl mít, nějak vyzrát. Pamatuju si, že pro první sampler jsem si musel dojet do Anglie, protože tady vůbec nebyl k mání. Dal jsem za něj 55 tisíc korun, což bylo v roce 1994 hodně peněz. Přivezl jsem si ho sem, a měl jsem k němu disketu, na které byly dupák, hajtka, virbl a basa. S tím jsem musel udělat písničku. Takže čistě o technice pokrok není. Znamená spíš touhu něco říct a zároveň najít vlastní identitu. Vezmi si třeba, že když lidé poprvé letěli na měsíc, tak měli slabší počítač, než je dnes iPhone. A doletěli s ním.

Dokázali byste říct, komu se v ČR daří být pokrokový?
Honza: Když zůstanu u elektronické scény a nebudeme se omezovat jen na Česko, ale nahlédneme i na Slovensko, tak mám obecně vzato pocit, že je v dobré formě. Najdeš tu průřez lidí od mladých po starší, kteří to, co dělají, zvládají pojmout zajímavě. Za sebe zmíním třeba právě Cartonnage, Fallgrapp, Ink Midget & Pjoni, Subject Lost, Holy... Je toho fakt hodně. Navíc je tu i jiná než elektronická scéna.

Co vám samotným dalo sílu se ve vašich začátcích odtrhnout od zajetých přístupových vzorců a dělat si muziku po svém?
Armin: Já si myslím, že pro mě byl impuls ten, že jsem - jak říkal tady Honza - prostě mohl přivést sampler a ošidit ty věci, které se dělaly nestandardně. Bavily mě vždycky samplované věci a vůbec všechno, co elektronika nabízela. Klasicky sis nahrál třeba basu a potom sis jí mohl vykroutit na synťáku do úplně jiných rozměrů. Už jenom to, že sis místo kopáku mohl dát sampl, ti dávalo určitou svobodu. Takové věci dokážou v tvorbě nakopnout. Otevíraly se díky tomu nové možnosti - klasicky složenou písničku s kytarou a piánem jsi díky elektronice mohl poslat do úplně jiné galaxie.

Funguje to tak i dnes?
Armin: Dodnes mě to fascinuje. Že se hudba díky tomuhle nepohybuje v takovém tom tvrdém a studeném světě, ale že jí můžeš přidat krásné a líbivé textury, které nejsou opřené o akordy. Kytarové věci - vyjma kapel typu Cocteau Twins a dalších - bývají zemitější a neodrazí tě do výšin tak lehce.

Vymezujete se proti jiným hudebním žánrům? Objevila se poznámka ze strany Honzy, že "mladí dnes vyhledávají ty, kteří rapujou o perníku a hulení." Měl tento výrok značit nějakou rapovou antipatii?
Honza: Proti rapu nic nemám, ale proti blbému rapu, kterého je 90%, toho mám hodně. Za dobré považuji třeba WWW, jinak toho ale moc není. Dnešní rap podle mě postrádá nějakou městskou nebo literární poetiku. Ale třeba Prago Union se o to snaží. Obecně mi kolem rapu chybí taková ta punková drzost, která se nahrazuje levnou jakobytvrdostí. Kdybych chodil do páté třídy základní školy, možná tomu holduju.
Armin: Fakt je ten, že na hip hopové scéně by třeba v devadesátkách nikoho ani nenapadlo rapovat o tom, o čem se rapuje dneska. Práh vnímání samotného sdělení se tak posunul do hodně nízké ligy.

Bavili jsme se o elektronice a padla zmínka i o shoegaze, které má schopnost dávat posluchači prostor k volnější představivosti. Něco podobného dokážou ale například i soundtracky nebo filmová hudba. Holdujete i tomuhle druhu muziky?
Honza: Ve valné většině případů. Jak sám říkáš, funguje totiž ruku v ruce s nějakou představivostí a přesně toho samého se snažíme dosáhnout i u naší hudby. Nezaměřujeme se na tvorbu singlů nebo hitů. Těch 45 minut na desce má znázorňovat pocit, který někam směřuje. Přitom není přímočarý, ale má určitý vývoj. To mě na hudbě tohohle druhu baví nejvíc. Přes den, když si jdu zaběhat, nebo na něčem dělám a mám třeba hodinu času, rád poslouchám věci, které mají podobu nějakého komplexnějšího celku.

• VIDEO: Ohm Square - jedno EP, tři skladby, tři videoklipy

Není to unavující?
Honza: Vůbec ne, naopak. Vyvolává to v tobě různé obrazy, emoce, a zároveň to funguje jako relax.

Týkají se vás umělecké bloky? Rázem se octnete na mrtvém bodě, ze kterého nevíte, kudy ven.
Armin: To neznám. (smích)
Honza: Já jich mám spoustu, přičemž někdy je odblokuju, jindy zase ne. Některé věci na svou příležitost čekají a je potřeba jim dát čas. Třeba na aktuálním albu jsme u jedné písničky nemohli přijít na to, jak udělat zpěv. Vyřešili jsme to tak, že jsme si našli nahrávky někdy z roku 2007 a čerpali odtud. Zjistili jsme, že to funguje dobře, přestože šlo o 7 nebo 8 let starou věc.
Armin: V Cartonnage to máme stejně. Akorát já sám mám k blokům takový zvláštní vztah.

Cartonnage

Jaký?
Armin: Mívám záseky toho typu, že mám vymyšlenou skladbu, ale už mi ji přijde zbytečné dělat. Protože jejím vymýšlením jsem se dostatečně nabažil. Blok může přivodit i to, když děláš na počítači s nestabilním systémem. Na nějakém projektu pracuješ celý den, pak ti spadne systém a už to nejde otevřít. To pro mě umělo být tak frustrující, že jsem se vždycky musel jít projít. Obejít celý Pankrác nebo tak něco. (smích)
Honza: To jsi ještě docela mírumilovnej...

Společným specifikem Cartonnage i Ohm Square bylo vždycky to, že se mezi vydáním jednotlivých desek vždycky vyskytovala vcelku dlouhá časová prodleva. Obhajujete jí tím, že chcete překonávat sami sebe...
Honza: Taková motivace tam vždycky je, byť neříkám, že se to musí podařit. Ten přístup ale musí být takový, že to chci. Nemám na mysli výsledek - nemůžeš si říct, že teď uděláš dobrou desku, anebo že už jsi jednu takovou udělal, a teď pro změnu nahraješ něco horšího. Musím mít nějakou energii udělat něco jiného a s tím do toho jít. Samotný výsledek už je jiná věc. Prvotním impulsem by mělo být očekávání, které chceš překonat.
Armin: Jednoznačně!

Ten impuls v sobě pořád cítíte?
Honza: Bez toho by mě muzika nebavila. Není v mých silách tu touhu nějak rozebrat, jde jen o určitou emoci, kterou musíš mít, aby sis mohl myslet, že se daří dělat věci tak, jak chceš.
Armin: Že žiješ...
Honza: Přesně tak. Jinak by to nemělo cenu.

text: Adam Vrána, foto: Maya D. Lískovec, Lukáš Cetera