Calm Season: Podléháme diktátu, že svět je černobílý

Calm Season vydali na podzim v pořadí druhé album Symboly

Vyjasněte mi prosím jednu věc: pracuje nebo nepracuje Adam na rozkaz americké ambasády, jak tvrdila některé média v souvislosti s demonstrací proti prezidentu Zemanovi?
A: Asi takhle - Západ miluju. Filmy, hudbu, kulturu... všechno. Tím to ale končí. Nechápu, že je někdo schopný mi psát a ptát se na pravdivost teorie, která tvrdí, že jsem na demonstraci 17. listopadu jednal na příkaz vlády Spojených států. To je vážně nutné vysvětlovat něco tak do očí bijící?

Co na to říct...?
A: Snad jen to, že lidi jsou neuvěřitelně podrobení. Copak nechápou, že i masu tvoří jednotlivci, kteří samostatně přemýšlejí a že jsou schopni jít sami za sebe demonstrovat proti něčemu, co se jim nelíbí? Vážně sami sebe bereme jako ovce?
T: Slovy Mužů v černém: "Člověk je chytrý, lidi jsou blbé stádo..."

Proč mají podle vás lidi tendenci věřit čemukoliv, co si kdo vycucá z prstu?
A: To může být různé. Zpravidla za to může absence zaměstnání, potřeba svádět vlastní problémy na okolí a nepochopitelné přesvědčení, že všechno je předem zaplacené a podmáznuté. Lidi, kteří takhle žijí, nedokážou fungovat jen sami se sebou. Nechápou, že někdo jiný toho schopný je.
T: Dá se říct, že nikomu se nechce myslet vlastní hlavou. Je přece daleko jednodušší názory přijímat, než si je sám vytvářet.

• RECENZE: Calm Season se obuli do češtiny a vybředli z ryzí melancholie

Na tom něco bude...
A: Zajímavá je taky další věc. Jakákoliv konspirační teorie je takovými lidmi okamžitě přijímaná jako pravdivá. Naplno jsem to poznal právě v případě demonstrace proti prezidentu Zemanovi. Znám pozadí vzniku celé akce, a když vidím, co z toho některá média udělala, funkčnosti velkých světových konspirací se vážně přestávám divit.

Zase chápejme, že prezentovat něco vykonstruovaného je skvělá příležitost k tomu se zviditelnit. I negativní reklama je pořád reklama.
T: Osobně tenhle nedostatek soudnosti považuju za jednu z civilizačních chorob. Věřit věcem na první dobrou je na pováženou. U muziky se dá vysledovat podobný trend. Pohodlnější je zajít si na diskotéku, než hledat zajímavé interprety a podporovat je.

Vy sami si na nezájem lidí těžko můžete stěžovat. Soudím tak na základě pozitivních reakcí jak na desku Symboly, kterou jste nedávno vydali, tak na její křest.
A: To teda! Doteď jsem z toho trochu v prdeli. (smích)
T: Mně celkem trvalo uvědomit si, že album a všechna práce kolem něj je skutečně hotová. Abych se přiznala, z křtu si toho moc nepamatuju. Hrozně mě ale těšilo, jak za námi lidi po koncertě chodili se dělit o dojmy a zážitky.

Na to asi není stavěný úplně každý. Nepřišlo vám, že jste po koncertě byli až moc na roztrhání?
T: Nám to nevadilo, protože sbírat postřehy a navazovat kontakt s fanoušky je ohromně zajímavé. Na festivalu Mezi Ploty za námi takhle přišla jedna fanynka a řekla nám, že by si přála mít desku, ale že u sebe nemá peníze. CD jsme jí dali s tím, že jsme se finančně vyrovnali až po křtu. Ona nám na oplátku darovala origami lotosového květu, který je nakreslený na přebalu desky. Byla jsem z toho tak dojatá, že jsem si ho připnula na vestičku a jak jsem se pořád s někým objímala, zbyla z něj placka. (smích)

Jak vám sedlo publikum? V minulosti jste nešetřili kritikou na rušivé živly, které během koncertu hlučeli.
A: V Akropoli to bylo v klidu. Když se ale něco takového stane, dodnes mám ve zvyku takové lidi poslat do prdele.
T: Nikomu nebráníme se zvednout a jít si o novinkách z Ordinace v růžové zahradě povídat jinam.

Je zvláštní, že v divadlech nebo na koncertech vážné hudby se na konvence dbá vcelku striktně.
T: Přesně. V Národním divadle by tě vyhodili hned.
A: Nejde nám ani tak o to, že ten zážitek někdo kazí nám. Kazí ho hlavně všem okolo. Je to neohleduplnost a nemám pro ni pochopení.
T: Dneska je obecně problém udržet pozornost. Všechno je tak rychlé, že nezbývá čas na to se zastavit a něco si užít. Nejen sám za sebe, ale zkusit to potěšení dopřát i ostatním.

Zjevně jde o téma, které vám stále vhání žluč do krku.
T: Beru to tak, že se dějí i dobré věci a jsem za ně ráda. Někdy to ale člověku stejně nedá a negativní jevy kolem sebe řeší víc a rozčiluje se nad nimi. Mně osobně vadí hlavně neochota lidí se rozvíjet a vzdělávat, a to nejen v hudební oblasti. O tom ale už řeč padla.
A: Myslím, že nejvíc nám chybí pokora. Vždycky říkám, že by si člověk měl uvědomovat vesmír.

Co tím myslíš?
A: Pointa je v tom, že jsme živočišný druh, žijící na planetě Zemi. Nacházíme se v galaxii, která je na rozdíl od člověka nepředstavitelně obrovská. Problémy, které každodenně řešíme, nejen že jsou uměle vytvořené společností, ale v tomhle kontextu vlastně bezvýznamné.

Počkej, ono když třeba nemáš co jíst nebo kde bydlet, zas tak bezvýznamné není.
A: Myslet racionálně je samozřejmě důležité. Na tohle druhé hledisko by se ale taky nemělo zapomínat, což se bohužel děje. Mrzí mě to. Většina lidí tak nevědomky podléhá společenskému diktátu, který svět, v němž žijeme, přetváří v něco umělého.
T: Podle mě je to tak trochu dáno neschopností nahlížet na věci s odstupem, vnímat různorodost hledisek a zaujímat k věcem různé postoje.
A: Přesně. U všeho máš tisíc variant.

• VIDEO: Pryč s angličtinou. Calm Season učaroval mateřský jazyk

Možná by neuškodil příklad, abychom si víc rozuměli.
A: Vezmi si třeba vztahy - lidi v nich bývají nešťastní, přestože jsou s člověkem, kterého milují. Možný důvod? Jeden z partnerů porušuje pravidla, která jsou daná, jakkoliv se s pokrokem doby mění. Na jednu stranu je dobře, že nějaké vzorce existují. Možností ale pořád zůstává obrazně řečeno tisíc. To, že se někdo s někým vyspal z důvodu chtíče, přestože má partnera, se kterým mu všechno klape, se dá řešit různě. Dá se to přejít - někdo to zvládá líp, někdo hůř. Jiný nevidí doleva ani doprava a zabíjí. A takhle je to se vším.

Takže problém je černobílý pohled? Dvě hlediska, z nichž jedno je buď, zatímco druhé anebo?
T: Správně, tohle je všeobecně platný zádrhel. Jednou se řekne, že je něco tak či onak a ve spektru barev už jiná neexistuje.
A: Tak. Buď jsi Zemanovec anebo tě platí západ. Nic mezi tím. (smích)

Adam zmínil vztahy. Pomohli byste mi vy dva ujasnit ten váš?
T: Prakticky řečeno se milujeme, ale to, co nás spojuje, nemá s fyzickou láskou co dělat. Všude se řeší, jestli spolu kluk a holka můžou být kamarádi. Někdo tvrdí že ano, jiní zas, že vůbec. Podstatné je, že nás dala dohromady hudba. Ona rozvíjela náš vztah, který je a vždycky byl osekaný o všechnu sexualitu.

Narazit na takový vztah mezi mužem a ženou se nepoštěstí každý den.
T: Proto pořád všude musíme vysvětlovat, jak se věci mají.
A: Všem jde ve finále o to, jestli jsme spolu spali nebo ne. Pro mě osobně je nesmysl tohle vůbec řešit, jelikož jsme se před chvílí bavili o neschopnosti lidí zaujímat k věcem širší spektrum postojů.
T: Přesto chápeme, že je potřeba tohle téma ujasnit. Věc se má tak, že s muzikanty, se kterými pracuju, intimní vztahy nezačínám. Zkoušela jsem to a nefungují. S Adamem to nemám zapotřebí, protože si náš "intimní poměr" dokážeme vykompenzovat jinak a milionkrát líp.

Nepřijde ti tvrzení, že to mezi muzikanty nemůže fungovat, tak trochu černobílé?
T: Netvrdím, že neexistují výjimky. Nemá jít o univerzální pravdu. Jen jsem se v určité fázi života dostala do poměru s umělcem a to, co jsem od něj potřebovala a dávala mu, se mi nevracelo zpátky. A to se promítalo navzájem jak do práce, tak do vztahu.

Napadlo tě dát tomu druhou šanci?
T: Být s někým, kdo dělá hudbu, je nádherná představa. Imponuje mi hlavně proto, že nikdo jiný než muzikant tě nepochopí líp. Vyjít s takovým člověkem může ale být těžké. Stačí se občas podívat na nás. (smích)

V existenci někoho takového ale věříte?
A: Jeden můj kamarád dokola omílá, že ta pravá neexistuje. Říká to na základě toho, že potkal deset holek a žádná z nich to nebyla. To podle mě ale neznamená, že neexistuje.
T: Kdybych to měla shrnout věcně - chce to si uvědomit vlastní potřeby a hranice a umět je dát před svým protějškem najevo. Ten může udělat maximum proto, aby ti vyhověl. Z mojí strany ale půjde o ultimátum. Nemůžu kompletně změnit svůj život jen proto, že mi někdo řekne, jak ho štve, že často hraju a večery nebývám doma.

Tomu by se dalo říkat Bobřík tolerance...
T: Nejde ani tak o toleranci, ale o svobodu, která má co do činění s tvojí sebedůvěrou. Pokud dostatečně věříš sám sobě, nepochybuješ tolik o tom druhém. Netrápí tě, že se tvůj partner baví v baru s cizí holkou nebo že si s ní něco začne. Respektuješ jeho a on zase tebe. Vztahy nestojí na kompromisech jako spíš na ochotě partnerů se společně vyvíjet.

Pojďme ještě ve zkratce k hudbě. Zajímalo by mě, jestli máš nějaké sólové ambice, Terezie. Dělat něco mimo pole působnosti Calm Season, Borise Carloffa, Vladivojny La Chii...
T: Na takových věcech pracuju a nápady si ukládám. Někteří na mě začali tlačit s jejich realizací už po čtyřech letech působení na pražské scéně. Já ale nic nechci uspěchat anebo dělat pod tlakem. Můj hudební vývoj trvá už hodně dlouho (na cello hraje Terezie 17 let, pozn. red.) a necítím, že na ně uzrál ten správný čas.

Inklinuješ nějakému konkrétnímu směru? Chci říct - je ti bližší klasika nebo moderní hudba?
T: Stylů, ke kterým mám blízko, je hodně. Miluju jak klasiku, tak big beat, metal, drum'n bass, electro, pop...
A: A Bruce Springsteena!
T: No aby ne?! Jeho tři a tři čtvrtě hodinový koncert v Edenu byl naprosto boží. Svoji oblíbenou hudbu konkrétněji ale popsat nemůžu, jelikož mě do dětství oslovovaly sedmdesátkové věci, kapely s vlivy hippies a podobně.

Odkud Calm Season čerpají nápady k tomu sdělit myšlenku jasně a přesto neotřele?
A: Nejlepší umění podle mě vzniká v momentě, kdy jsi v pohodě a vlastně se moc nesnažíš. Přesně takhle jsem k textům přistupoval. Přirozeně, nenuceně. Známá věc je, že v přírodě fungují určité principy. Zajímavé je taky to, že ty samé principy se dají aplikovat i v jiných oblastech, hudbu a její texty nevyjímaje.

Přesto se pořád objevuje někdo, kdo je schopný vás s přesedláním na češtinu plísnit kvůli neoriginalitě a užívání klišé. Jak moc vám to vadí?
A: Vlastně vůbec. Takovému člověku klidně dám za pravdu. Kýč, klišé a jednoduchost slouží třeba v písni Výhled jako vyjadřovací prostředek.
T: Je dobře, že lidi přemýšlí nad tím, co s nimi naše muzika dělá. Text sám o sobě je ale vytržený z kontextu, stejně tak hudba. Písničky je třeba vnímat jako puzzle, jehož jednotlivé dílky vznikaly vesměs náhodně a nezávisle na sobě a přesto do sebe určitým způsobem zapadají.

Pokud je všechno vytržené z kontextu, má smysl cílit pozornost na význam a sdělení skladeb?
A: Hudba samotná v tobě má něco vzbuzovat, stejně tak text. Někdy je jen pocitový a hlubší příběh v něm nenajdeš. Slouží každopádně jako klíč k emoci, kterou v kombinaci s hudbou vyvolá nebo ne. Vezmi si třeba Černou noc - ta je o potřebě cítit bolest, abys mohl vnímat krásu světa. Díky průseru, který řešíš, si najednou uvědomíš, jak málo ti stačí ke štěstí. V písničce Jemná je zase hrozná spousta asociací a proto můžeš pustit uzdy představivosti a tu jízdu si užít. Jestli se tomu poddáš, je jen na tobě. A takhle by se dalo pokračovat...

text: Adam Vrána, foto: Adam Hencze

Rozhovor natočen na diktafon Sony ICD-TX50