Ondřej Brzobohatý: Nikdy jsem nebyl samozvaný rebel

Ondřej Brzobohatý: Nebýt v žánrové škatulce je pro mě kompliment

Zrovna se nacházíme v pražské ulici Sušická. Máš k Sušici nějaký vztah?
Zrovna jsem si říkal, že je to hezká asociace. Mám v Sušici krásnou chaloupku, bohužel trošku nevyužitou. Koupil jsem ji z euforie, protože tam často jezdívám za Matějem Ruppertem a Romanem Holým. Ale jelikož mám spoustu práce v Praze, tak se tam dostanu jen nárazově a stejně většinou bydlím u kamaráda v hotelu Annín nebo právě u Matěje. Takže kdyby měl někdo zájem koupit si chalupu v Sušici, dávám ji do prodeje. (smích)

Nedávno ses vrátil z USA, byl jsi tam pracovně?
Doprovázel jsem tam Taťánu, ta tam pracovně byla. Já sám jsem si spíš užíval a projel si všechny svoje dětské sny, jako Disney Land nebo Universal Studios. Ale je pravda, že jsem se i trochu rozkoukával pro případ, že bych měl možnost tam pracovat.

Jsi jedním z vystupujících na Žebříku. Byl jsi na vyhlášení cen někdy jako host?
Ne, bude to moje premiéra. Já jsem vlastně ani nikdy neodstal žádnou hudební cenu, akorát TýTý za nejoblíbenějšího herce v seriálu Gympl, což mě docela pobavilo, ale zároveň i potěšilo. Momentálně jsem dostal platinovou desku za prodej alba Identity a z toho mám největší radost.

V čem je aktuální turné rozdílné oproti tomu minulému?
Loni jsme jezdili po klubech, aby si mohli mladí zatančit. Přičemž mladými myslím rozmezí patnáct až sedmdesát let. (smích) Tohle turné směřujeme do divadel, protože já po celou dobu koncertu sedím a přišlo mi to nefér, takže si teď posluchači můžou sednout taky. Navíc jsme přidali několik nových songů.

Ondřej Brzobohatý letos převzal Platinovou desku za album Identity

Tvůj obal k desce Identity je ve čtyřech různých barvách. Má to nějaký zvláštní důvod?
To vzniklo tak, když mi Benedikt Renč fotil titulku a ukázal mi ji v červeným filtru. Následně mi ji ještě ukázal v modré, zelené a žluté a mně se líbilo všechno. Zároveň se v té různobarevnosti zrcadlí název desky.

Máš pocit, že jsi na albu konečně našel svůj styl?
Já mám pocit, že jsem se nikdy ani moc nehledal. Vždycky jsem dělal všechno tak, jak se mi to líbílo. S kapelou Bůhví jsem hrál třeba i latino věci, ale nikdy jsem se neškatulkoval. Možná to vychází i z toho, že jsem vystudovaný klasický muzikant a píšu klasickou hudbu. K tomu poslouchám vše od Stinga, přes Prince a Michaela Jacksona, až po Bryana McComba či Michaela Frankse. Je mi často vyčítáno, že nejsem v dané žánrové škatulce, ale vlastně je to pro mě kompliment.

• VIDEO: Aneta Langerová, Ondřej Brzobohatý i Richard Müller zvou na Žebřík

Překvapivě jsi nezmínil Jamieho Culluma, který ti je často předhazován jako vzor.
Není to až tak vzor, ale mám ho rád za to, co a jak dělá, je to takovej můj "parťák". Vždycky se mi líbilo dělat covery písniček v jiném hávu.  Jamie je ale víc jazzovější, já hraju sóla daleko míň. Třeba když potřebuju vyplnit čas, nebo když si nemůžu vzpomenout na text. (smích) Ale měl jsem to štěstí si před ním zahrát v Bratislavě jako předskokan. Zároveň jeho trumpetista Rory Simmons byl hostem na mých koncertech a jsme teď v kontaktu, a rýsuje je se společný koncert v Londýně.

Zmiňuješ svou multižánrovost, jakými žánry sis doteď prošel?
Moje producentský a r'n'b začátky byly se Sámerem, tenkrát jsem tomuhle stylu propadl. Hodně mě inspirovala deska Justina Timberlaka Justified a produkce Pharrella Williamse. Zkoušel jsem dělat něco v tomto stylu a Sámer se na to nejvíc hodil. Myslím, že jeho album Break The Silence nebylo vůbec špatný. Pak jsem začal hrát s kapelou Bůhví a začali jsme transformovat ten jejich folkový styl, ve kterém jsem se úplně necítil, do popovější podoby. Moje poslední r'n'b záležitost byla píseň Slowly pro Daru Rolins, ke které udělal remix MJ Cole, a měla úspěch i v britské hitparádě. A také jsem dělal scénickou hudbu do filmů a seriálů.

Máš klasické vzdělání, kromě klavíru ses učil i na housle. Nepřemýšlels, že bys je zakomponoval do vystupování?
Přemýšlel, ale já už na ně skoro neumím. Pravda je, že když jsme jednou byli na vinobraní, půjčil jsem si housle od jedný cimbálovky. Táta mě učil lidovky, tak jsem jich pár zahrál a úplně trapný to nebylo, i když jsem byl trochu připitej. (smích) Takže možná tak v rámci zpestření. Ale je fakt, že díky houslím jsem získal erudici, co se týče aranžování pro orchestr. Člověk ví, co pro smyčce může psát, co můžou zahrát a co ne. Housle pro mě ale byly především dril, cvičil jsem na ně čtyři hodiny denně, takže to pro mě byla ztráta dětství. (smích) Vždycky jsem se těšil, až už budu moct jít hrát na klavír. A u něj jsem pak zůstal.

Kromě hudby si sám píšeš i texty. Jak se ti píšou české texty do jazzové hudby?
Na to anglosaský frázování, který v hudbě občas mám, není až tak snadný napasovat českej text. Ale na Identity se to povedlo a jsem rád, že mi to jde čím dál tím snáz. Je to taky otázka sebevědomí, já jsem si nevěřil, že bych mohl sám texty psát, ale jako malej jsem hodně a rád četl poezii a měl jsem ji rád, takže nějaký to básnický střevo ve mně bylo.

• Ondřej Brzobohatý interview: Na hudbu mám stejná kritéria jako na ženy

Když jsi byl v porotě X-Factoru, trávil jsi hodně času i s Otou Klempířem. Měl na tebe, co se týče textů, vliv?
To spíš třeba Michal Horáček, se kterým jsem spolupracoval. Jeho texty jsou pro mě inspirací.

Mimo jiné hraješ postavu Heroda v muzikálu Jesus Christ Superstar. Je pro tebe výzva alternovat s Jirkou Kornem?
Tenkrát to pro mě velká výzva byla. Nikdy jsem netoužil být muzikálovým hercem, ale Jesuse jsem měl vždycky rád. Díky tomu pak přišla nabídka do dalšího muzikálu Vražda za oponou od mého oblíbeného skladatele Johna Kandera. To je zatím moje životní role, dva roky jsem hrál Franka Cioffiho. Co se týče Jirky Korna, je o něm známo, že je to skvělej detailista. Druhý den po premiéře Vraždy za oponou se měl hrát Jesus s jeho alternací a my měli společnou šatnu. Já jsem tam po sobě nechal strašnej nepořádek a jak jsem vstal, tak jsem hned volal do divadla, aby to tam uklidili, aby ten brajgl Jirka neviděl. (smích)

Ondřej Brzobohatý podepisuje své album Identity

Ondřej Brzobohatý: Gentlemani neběží

Nejsi úplně muzikálovým fanouškem, ale sám jsi dva muzikály složil.
Ano, i když šlo o dílka pro malá divadla. První muzikál byl Já, Francois Villon v hlavní roli s Martinem Písaříkem pro Divadlo na Jezerce, se scénářem Jirky Hubače a textem Pavla Vrby. Druhý byl pro naše Divadlo Radka Brzobohatého. Je podle libreta Lubomíra Feldeka, který přepsal Rostandova Cyrana a s mou hudbou jsme ho uvedli u nás v divadle. Máma mi volala do New Yorku, že bylo nedávno vyprodáno a lidé stáli a tleskali. Měl jsem radost. Mám rád takovou tu americkou muzikálovou klasiku.

• FOTOREPORT Poslední koncert podzimního Identity Tour: Ondřej Brzobohatý si nechal složit refrén od diváků

Jsi poměrně vděčný cíl pro bulvár. Přesto o tobě nevychází žádné skandální články, jak to děláš?
Zkrátka k tomu nedávám žádný závdavek, aby o mě někdo psal něco, co není pravda. Nikdy jsem nebyl nějaký samozvaný rebel, ale ani nemám potřebu vycházet se všemi. Kdybych měl volit mezi večírkem, kde bude spousta bulvárních fotografů, nebo posezení s blízkými v příjemné restauraci, tak určitě zvolím tu druhou variantu.

Ještě mám za úkol se tě zeptat, jestli jsi někdy běžel.
Sean Connery jednou řekl, že gentlemani neběží, tak se toho snažím držet. (smích)

{vypnoutlink:Aneta Langerová,Richard Müller}

text: Tereza Vavroušková, foto: Tomáš Vlach, Jana Zvolánková