James Harries interview: Nikdy jsem o sobě nečetl špatnou recenzi

 Nová deska Until The Sky Bends Down Jamese Harriese vyšla koncem srpna

James Harries je u nás známý především pro svoje zásluhy na poli filmové hudby a pověstné písničkářské zlato v hrdle. Při osobním setkání potvrzuje i pověst charismatického gentlemana a upřímného optimisty. Vždyť jak sám říká: "Na jevišti si užívám spoustu zábavy a chození na koncerty jako divák je můj nejoblíbenější způsob, jak trávit večer." Aby superlativů nezaznělo málo, je třeba dodat, že mezi vlastnosti tohoto muzikanta patří i skromnost. "Recenze o sobě naneštěstí občas čtu, ale jsou dobré. Nikdy jsem o sobě nečetl špatnou recenzi. Sám těžko ale posoudím, co je moje silná stránka. Nerad naslouchám tomu, že jsem úžasný. Je nebezpečné věřit tomu, co si lidé myslí."

V Česku James momentálně nahrávání soundtracků neplánuje, zato jeho poslední osobní deska Until The Sky Bends Down rezonuje pompou smyčců filmového orchestru. Oproti jeho nahrávce Voice Memos: a collection of songs I recorded on my phone, kde dosáhl maximálního lo-fi zvuku nahráním na mikrofon mobilu, je jeho aktuální hudební počin slušný skok. Orchestrální část desky byla nahrána v Londýně, na mastering došlo v Dublinu, ale srdce desky vzniklo (pro Jamese poprvé) v Česku a s českými muzikanty pod relativně čerstvým labelem Tranzistor.

• VIDEO: Minulou desku natočil na mobil, teď má James Harries výborný singl Salvation
  
  

"Měl jsem nabídku nahrát Until The Sky Bends Down ve Státech v Memphisu v krásném studiu, kde v šedesátkách nahrávali Rolling Stones, což mě svádělo, a nabídka přišla i z Francie. Ale tady jsem za 15 let nenahrál žádnou svou desku kromě těch filmových.  Cítil jsem, že nastal čas dát dohromady album s českými muzikanty, které dlouho znám a respektuju je. Zajímavé je, že se před projektem někteří muzikanti neznali, což je na české poměry opravdu dost nezvyklé," vysvětluje James. Tomu nelze vzhledem k nevelké komunitě tuzemských klubových muzikantů než dát za pravdu.

Mnoho lidí právem očekává, že se James Harries přátelí s dalším britským muzikantem působícím v Česku – Adrianem T. Bellem, Osobně se ale prý neznají. Vzhledem k tomu, že tyto dva hudebníky pojí kromě původu a hudebního žánru i tentýž bubeník, by stálo za to, aby se konečně potkali. A nejlépe rovnou na pódiu.

A jak že je to s tím Karlem Gottem? Ať se nám to líbí nebo ne, slavík Kája je pořád symbolem české hudební kultury. Vzpomínky Jamese Harriese na zasvěcování do české scény mluví za vše: "Karel Gott je známé jméno. Ten typ jména, co se objevuje na billboardech, ale ty písničky? Poslouchá to dnes někdo? Naštěstí jsem se pak při zkoumání historie propracoval hlouběji a dostal se ke kapelám jako Plastic People Of The Universe nebo Karlovi Krylovi. Nedávno jsem viděl koncert skupiny Lanugo – dělají chytrý pop, měl jsem pocit, že tu musí být hodně známí, ale nejsou, tomu nerozumím. Nevím ani, jestli by pomohlo, kdyby takové kapely víc tlačila média."

Od Británie se v tomto směru máme co učit – za své mluví festivaly jako Glastonbury, kde se člověk horkotěžko rozhoduje, na jakou kapelu jít, protože se navzájem kryjí opravdu velká jména. Výhodou je, že se návštěvník podle Jamese může na takových akcích vydat k jakékoli malé stagei za skupinami, které ani nezná, a všechny ho dostanou.

V Česku hudba není plošně tématem, ale funguje tu slušná malá  komunita, pro kterou ano. "Kolikže lidí jezdí na Colours?" zeptal se reagujíc na informaci ohledně nevelké hudební skupiny milovníků hudby v Česku James. Na odpověď, že 40 000 lidí, dodal, že to vůbec není zlé.

Snad ne. Snad se postupně dostáváme do doby, kdy nebudeme jako Češi vnímáni jako ti, co jsou sice otevření, ale berou se příliš vážně, prskají na politiky a jejich oblíbenou kapelou je Staropramen.

A na závěr informace o koncertě: James Harries zahraje 15. září v experimentálním prostoru NoD v Praze. Spolu s ním vystoupí i pětičlenná kapela a smyčcová sekce.

text: Alena Bílková, foto: Markéta Bendová