Petr Janda: Dobrá zpráva

Pokud se má druhé sólové album Jednou jó, jednou né Petra Jandy (66) opravdu brát jako zpráva o současné umělecké formě lídra Olympiku, pak to pro jeho příznivce není špatný vzkaz. Vůbec totiž neodpovídá názvu první skladby Bída, charakterizuje ji spíše svižný rock´n´roll Ještě držím pohromadě.

V polovině října jsi měl vystoupit jako host pražského koncertu tvé dcery Marty s německými Die Happy, jak jsi si zahrál?
Zahrál jsem si dobře, ale někde jinde. Bohužel jsem měl koncert s Olympikem, takže jsem vystupoval pro 1200 lidí ve sportovní hale v Hluku. Bylo to pěkný, vůbec si v poslední době nemůžeme na koncerty stěžovat, máme jich hodně a chodí dost lidí. S Martou, která prý měla v Praze velký úspěch, se možná setkám na koncertu 14. listopadu ve velkém sále pražské Lucerny.

Tam Olympic pokřtí své album rockových koled. Na co se máme těšit?
Natočili jsme známé melodie ve svižnějším a veselejším hávu a mimo koled i Rybovu Českou mši vánoční. Za jednu ze zásadních skladeb považuju Narodil se Kristus pán. Uvědomil jsem si, že , která je tak harmonicky vymakaná, že to musel napsat nějaký hodně zručný skladatel. Jako hosté na desce zpívají například Bohouš Josef, vítěz soutěže X Faktor Jiří Zonyga nebo Bára Basiková.

Co tě vlastně přimělo k tomu natočit sólovou desku Jednou jó, jednou né?
Fanouškům už jsem to sliboval dlouho, a teď nastala ta vhodná chvíle. Já mám totiž vždycky období, kdy ze mě písničky moc nelezou, a pak zase období, kdy to ze mne úplně tryská a jde to strašně lehce. Což je právě teď... Za posledních deset let jsme neudělali moc nových písniček vlastně ani v rámci Olympiku. Teď to ale ze mě najednou všechno spontánně vyvřelo.

Písní Ještě držím pohromadě posíláš celkem jasný vzkaz, že jsi v pohodě.
Ten slogan mám vymyšlený už několik let a zazpíval jsme si to opravdu s gustem! Nabídl jsem ji taky Pavlu Sedláčkovi, aby "na starý kolena" nazpíval zase rock’n’roll s českým textem, a o těším na jeho verzi. Text se mi psal strašně lehce, úžasně jsem se bavil.

Je fajn, že tvoje sólovka zní jinak než Olympic. V čem ty vidíš největší rozdíl?
Dalo by se říct, že to jsou jednodušší skladby, než jaké píšu pro Olympic. Jde o věci, které jsem většinou Olympiku ani nenabízel, protože jsem cítil, že se tam nehodí. Maximálně tak písničky, Ještě držím pohromadě a Starej flák, bychom mohli zařadit do koncertního programu Olympiku. Jinak svou sólovku s repertoárem kapely slučovat nebudu.

Texty písní na Jednou jó, jednou né jsou většinou dost osobní...
To je logické. Tohle album je moje výpověď, nahrávky Olympiku jsou kolektivním dílem. Na svých sólových deskách se poměrně dost otevírám, já se za svoje vnitřní pocity nestydím, namám s tím problém. Já jsme se to snažil nějak odlehčit, aby se textaři dokázali oprostit od témat, která se vzhledem k mému věku nabízejí. Ale měl jsem pocit, že celá ta deska bude ještě odlehčenější a bude na ní ještě více legrace.

Takový duet s dcerou Martou Dotyky slávy ani nemohl být velká legrace.
Marta tu píseň pojednávající o naší rodině odzpívala krásně a citlivě. S Martou si hodně rozumíme nejen v muzice, ale i v soukromých věcech, a i to se na vyznění té písně určitě projevilo. Původně se jí do duetu moc nechtělo, ale říká, že ji přesvědčila ta melodie.  Kdyý jsme ji zahráli před dvěma lety s Die Happy na festivalu ve Vizovicích, naučili se ji kluci z kapely v šatně a taky se jim líbila.

text Roman Jireš foto archiv