Mňága a Žďorp: umění, to jsou oběti

Třiadvacet let, první živé DVD. Proč jste nechali své fanoušky čekat tak dlouho? 
Nějak to tak vyplynulo samo od sebe. Dělali jsme jiné věci - alba, koncerty, film, dvě knížky, natočili jsme několik televizních dokumentů, existují i záznamy koncertů z Lucerny a z Chmelnice, které se občas v televizi objeví… Ale teď jsme měli program, kterej jede dvě hodiny v kuse, baví nás i lidi a tak jsme se ho rozhodli zaznamenat. Ať taky můžeme jít dál. 

Pro záznam jste vybrali loňské vystoupení z Lucerna Music Baru. Co na něm bylo jiného, než na jiných koncertech? 
Vůbec nic. Takhle jsme ten rok hráli všude. Stejný playlist, stejné nasazení. Je to jeden koncert z řady ostatních a všechny musí být naplno. Když se občas něco nepovede - kiks, zapomenutý text nebo zmotané sólo - na to prdíme, ale nasazení musí být vždycky stopro. Nezvali jsme žádné hosty, nevymýšleli žádné speciality. Chtěli jsme jen zaznamenat realitu. Tahle kapela hraje takhle. 

Lucernu prý považujete za svou pražskou domácí scénu, a opravdu tam v Praze hrajete nejčastěji. Vzpomenete si i na jiné pražské místo, kam byste naopak už nikdy nevlezli? 
Začínali jsme na Chmelnici, velkou slávu jsme si užili v Bunkru, pak jsme hrávali na Vltavské v Belmondu, sem tam Rock Café, Sedmička, Repre, Akropolis, Stromovka, Delta… Všechno bylo dobré, a co nebylo, na to už jsem doopravdy zapomněl. 

Druhý disk obsahuje film Petra Zelenky Mňága – Happy End. Vzpomínáte ještě, jak se zrodila myšlenka tohoto dnes už kultovního díla?
Dostali jsme nabídku od slovutného svobodomyslného producenta Čestmíra Kopeckého natočit půlhodinový dokument, což jsem s díky a lítostí odmítl - dokument jsme o sobě opravdu točit nechtěli. Předtím jsme ale ve studiu při natáčení desky Radost až na kost zhlédli pseudodokument o Visacím zámku, který dělal Petr Zelenka. Byl boží, tak jsme se dohodli, že dokument ne a s Petrem Zelenkou jo a že to nějak dopadne. Petr napsal scénář, který nám připadal ujetý - vypadali jsme v něm jako troubové, realita byla umně zamotaná s fikcí. Nebylo jasné, co je doopravdy a co ne. My jsme si furt mysleli, že je to o nás a Petr nám pořád říkal: „Ne, to jen ta kapela se jmenuje jako vy,“ a smál se.


Vybavíte si první filmovou klapku?
První natáčecí den začínal v osm ráno v blázinci v Bohnicích. Jeli jsme do Prahy přes noc, dorazili utahaní a najednou kolem štáb, já seděl v pyžamu mezi opravdickejma cvokama a točilo se. Petr byl docela pedant, moc vlastních slov jsme do toho dát nemohli, ono to na sebe všechno hezky navazovalo.

Hodně diváků nepochopí ani po několika zhlédnutích celou pointu, jak vnímáte filmovou Mňágu vy osobně?
Hrajeme naivní kapelu, která je uměle sestavena počítačem a octne se v soukolí šoubyznysu - je semleta a vyplivnuta, vrací se ale očištěná a svobodná.

V náboru na zpěváky Mňágy se v Happy Endu objevila i řada známých osobností…
V castingu na zpěváka se míhá například Karel Zich, Sid Hošek z Plexis, Magda Křížková, Petr Zelenka, Olga Dabrowská, Jamajka z Hudby Praha, Tomáš Trapl, uvaděč z kina, kde jsme točili... Spousta rozdílných lidí. Protelefonoval jsem tehdy v pasáži u automatu hromádku pětikorun, ale Pavla Vítka jsem z Karlštejna na natáčení nedostal. No, skoro všichni zpívají líp než já. (smích) Ve filmu hraje i náš tehdejší producent Ivan Král, mim Boris Hybner, Roman Skamene nebo Oldřich Vlach.

A taky Zdeněk Troška.
Ten vystupuje v další dějové linii, kterou bylo natáčení velkofilmu Slunce, seno a žďorp. On je režisér, Martina Knora hraje Marek Brodský a mě Marek Vašut. S tím jsme se seznámili noc před natáčením v jednom hotelu na Václavském náměstí na obrovském večírku pro smetánku, kde on moderoval a my hráli hodinu na playback pro našeho tehdejšího sponzora, firmu dovážející vodku a whisku. Všechno se to odehrávalo uprostřed natáčení filmu a my už doopravdy nevěděli, co je realita a co ne. Ve společné šatně se míhaly polonahé modelky, které Marek s postupem času čím dál odvážněji naháněl, alkoholu bylo moře, všude se proplétal Petr Zelenka s kameramanem... všechno se popletlo!


Jak dnes s odstupem času vzpomínáte na natáčení?
Celkově to byla výborná zábava, ze které mě dneska trochu mrazí. Spousta těch vymyšlených absurdních věcí z filmu se totiž nakonec opravdu stala... Dávejte si dobrý pozor na to, co si objednáváte! (smích)

Další položkou DVD je i „videohistory“ - všech osmadvacet klipů, které jste zatím natočili. Vzpomínáte si ještě na vznik toho prvního?
Dělal ho s náma Lumír Tuček z Recitační skupiny Vpřed, kterého jsme znali z Pražské pětky a který v Melodii pochválil Ne, teď ne - tak jsem mu zavolal. Byla to písnička Výhledově. Vytvořil úplně úžasný obrázkový storyboard, měl dokonale připravenou každou vteřinu. Natáčeli jsme ve Valmezu a v Havířově na jednu obrovskou videokameru. Kameraman do té doby točil svatby a Lumír ho ale úžasně vedl. Záběrů byly mraky, moc jsme nespali, všichni dělali zadara, klasika - vlastně jako teď.

A co takhle nejlevnější klip?
Nejlevnější klip vznikl k písničce Myslel jsem si, že je to láska. Náš tehdejší dvorní klipař Zdenek Zukal se vsadil, že za víkend a za dvě stovky vyrobí klip. Se svým tehdejším spolupracovníkem Ivanem Langerem se jim to opravdu podařilo. V pátek v hospodě vymysleli, o čem to bude, a načmárali bodový scénář, v sobotu natočili obrázky a v neděli klip sestříhali. Kamera byla půjčená načerno, stříhalo se taky načerno. Prý to vyšlo na 180 kč, takže jim zbylo ještě i na pivo.

Zažili jste i nějaké hrůzné natáčení?
To bylo jednoznačně u písničky Něgdy. Točilo se dva dny od časného rána dlouho do noci v jakémsi gigantickém skladu na okraji Prahy, ve kterém byla šílená zima. Byli jsme tehdy vyjevení hošíci ze zapadákova, kteří si neuměli říct o čaj, a tak jsme dlouho mrzli, hladověli, prachy jsme taky moc neměli - přežívali jsme na svařáku z laciného bufetu pro dělníky z východu - byli jsme na tom vlastně stejně…(smích) Až druhý den jsme si všimli několika přívěsů, ve kterých měli filmaři catering a kam se chodili ohřívat. Tak jsme si troufli a dostali bagetu! Když jsem potom ve vydavatelské firmě BMG viděl rozpočet na tenhle klip, který vznikal bez scénáře a je tvořen na fleku vymyšlenými obrazy vcelku beze smyslu, málem jsem omdlel. Stál skoro tři sta tisíc. Maskérky, které jsme viděli dvě minuty dvakrát denně, měly pět tisíc denně a klapka čtyři. Nemusím dodávat, že jsme pracovali zadarmo a spali na zemi po kamarádech. Inu – umění, to jsou oběti! (smích)

Posloucháte někdy své první desky? Co jim s odstupem času říkáte?
Sem tam nárazově. Některé desky jsem neslyšel deset let… Moc se tím nezabývám, nehodnotím to. Spíš se mi vybaví tehdejší atmosféra a situace, ve které jsme byli jako kapela i já osobně.



Vraťme se k vaší budoucnosti. Budou vůbec další díla? Pracujete už na něčem alespoň teoreticky nebo se soustředíte výhradně na nadcházející turné?
Samozřejmě že budou další díla! A možná i veledíla, to se uvidí… Píšu průběžně další písničky na nové album, kluci taky píšou. Mám rozepsané tři knížky - pohádky pro děti O čuňákovi a Prasákovi, pokračování kapelové historie Z nejhoršího jsme (pořád) uvnitř a krátký román Bohové z Gizy byly kluci a holky… Pak taky připravuju album coververzí českých kapel z osmdesátých let - HNF, Máma bubo, Třírychloszní Pepíček, Odvážní bobříci - kapely, kvůli kterým jsem začal hrát a kterým chci vzdát hold. Na turné se netřeba soustředit až tak - písničky umíme, sestavíme novej program, po prvním koncertě ho doladíme a je to.

Bude vás na šňůře doprovázet předkapela?
Předkapelu nepotřebujeme, hrajeme dvě hodiny.

Na co se mohou návštěvníci těšit na prosincovém křtu v Praze?
Na Mňágu a žďorp, svou milovanou kapelu! A na kmotry, bude jich víc. A na bublifuk, budeme ho foukat z balkónu. A na šampaňské, první řady určitě! A na dárečky - vždyť to už budou Vánoce za rohem…

text Katarína Straková