ROZHOVOR S CHRISEM LIBERATOREM

„Acid house byl svým způsobem revoluční, když začínal, ale historie se vždy píše retrospktivně a to co se dělo bylo někdy fakt krutý. Ale historie je už napsaná, stejně jako proběhly všechny ty velké ilegální rave parties a pořád pokračují. Ale třeba o základech londýnské scény se toho zatím moc nenapsalo...“ 15 let po tom, co se Chris spojil s Aaromen a Julianem a zformovali DJ crew The Liberators, je Chris stále jednou z nejdůležitějších postav acid technové scény, subkultury, která existuje paralelně s mainstreamovou klubovou scénou. Obě vyšly ze stejných kořenů, parties pořádaných ve strarých skladištích, ale zatímco ta mainstreamová zrodila superkluby na Ibize a Djské superstars, ta druhá zůstala undergroundová, mimo pozornost médií a nikdo se o ní nezajímal. Pak přišel rok 1992 a všechno se změnilo. Underground dal světu rave parties a těch největších v Castlemorton jako Spiral Tribe nebo Bedlam se sjelo více než 20.000 ravařů a původní udergroundová kultura se stala masovou záležitostí, jako nikdy před tím. Castlemorton byl v každém pohledu zlomovým místem, velikost akcí a jejich mediální zviditelnění donutily britské úřady k podniknutí několika rázných kroků včetně slavné Criminal Justice Bill, což se svém důsledku vedlo k návratu free kultury z venkova zpět do měst. Ta se začala rychle rychle rozvíjet a jejími centry se stala indutriální tovární monstra v různých částech Londýna a dalších velkých bristkých měst. Vše se točilo kolem několika soundsystému, tajných telefonních čísel, tajných lokací a sobotních večerů. Skromné začátky s několikasty navštěvníky přerostly v tisícové navštěvy a na mnoha z těchto akcí vystoupil právě Chris Liberator. “Mimo víkendu, kdy jsem se oženil a odjel na líbánky, jsem hrál každý víkend posledních 11 let a nejméně 3-4 roky předtím téměř každý víkend. A pořád mě to baví a mám z toho dobrý pocit“, říká Chris. “Historie už vymazala některé věci, se kterými byla rave scéna spojována, jako jsou drogy apod., teď se na to už prostě dívají všichni jinak, ale můj pohled se vlastně ani nezměnil,“ pokračuje. “Tisíce lidí začali brát extázi a jako následek se dostavila změna v myšlení těchto lidí a jejich vztahu ke společnosti a dneska to vlastně můžeš vidět i na ulici. Například, když se podíváš na kulturu v 80. letech, všechno to bylo o rvačkách. Když jsme šli na punkovej koncert, tak jsme se každý víkend porvali se skinama“, vzpomíná. “Vím, že hodně z těch lidí, kteří dnes chodí na parties, jsou ve své podstatě grázlové, ale když si vzali Éčko, tak se nějak změnil jejich pohled na svět, stali se mnohem senzitivnějšími. Tahle skutečnost nebyla zdokumentována a ani se o ní vlastně nemluvilo, ale byla to velká změna ve společnosti.“ Tak se dostáváme k historickým základům rave kultury a jejím hudebním kořenům. “Vem si třeba Kraftwerk; miluju je, chodil jsme na ně už v 80. letech, ale nechápu, proč je ještě dneska kolem nich takovej humbuk, když se budeme bavit o jejich současném vlivu na elektronickou hudbu,“ říká Chris. “Nebo kapely jako Throbbing Gristle nebo Cabaret Voltaire – kvůli nim jsem se rozhodně o taneční muziku zajímat nezačal. Ačkoliv to někteří tvrdí, pro mě nejsou tím pravým pojítkem k raveové scéně.“ “70. léta byla hrozně prázdná, kromě punku a některých undergroundových disco kapel se na hudební scéně nic zázračného neodehrálo a teď lidé přetřásají 80. léta a vliv kapel jako jsou Depeche Mode. Já tvrdím, že to takhle nebylo; já jsem žil v 80. letech a koupil jsem si téměř každou undergroudovou desku, která v té době vyšla. Ať to byli Mark Stewart & The Mafia nebo Pigbag, Gang Of Four a the Au Pairs; to jsou ty zásadní desky,“ pokračuje. “Proč se lidé nebaví o kapelách jako The Jam, ty měli No.1 a navíc jejich hudba měla i politický podtext? To všechno zmizelo pod vlivem takových kapel jako Duran Duran a jiných irelevantních elektronických věcí. To pravé electro dneska bývá prostě opomíjeno.“ Skrufff (Jonty Skrufff): Seš jeden z nejúspěšnějších světových DJs, jak je pro tebe těžké zůstávat v kontaktu se svými hudebními kořeny? Chris Liberator: „Mnoho lidí často říká - ‚to je skvělý být DJem a cestovat si po světě‘ – na to jim odpovídám ‚jasně, to je to co děláme každý víkend, ale pořád si najdu čas na to zahrát si na undergroudový party, jako jsou squat parties, kde jsou všichni totalně na hadry‘. Není to vždycky letenka první třídy a vymydlená party, často letím někam, kde vlastně hraju za pár liber. A tohle jsou často ty nejlepší parties s nejlepší atmosférou. Ale hodně času mi zabere práce pro svoje labely. Za posledních několik let jsme se museli všechno sami naučit a často to bylo s velkými problémy, na které jsme narazli. Skrufff: Kolik labelů vlastně v současnosti kontroluješ? Chris Liberator: „Máme dohromady 15 labelů, o které se společně staráme. Já a Aaron (Liberator) děláme prakticky všechno - administrativu, účetnictví, daně, autorská práva, DPH, prostě úplně všechno. Navíc se angažume taky v lisovně desek, což je další kolektivní projekt na kterém děláme s hromadou dalších labelů a s tím je spojená taky distribuce desek. Aby se to celé udrželo v pohybu je někdy opravdu náročné a zabere mi to většinu mého času.“ Skrufff: Dalo by se říct, že společným jmenovatelem vašich labelů je techno? Chris Liberator: „Měli jsme taky breakový projekt, ale teď nějakou chvíli není aktivní, měl ho nastarosti Ben, ale po tom se mu narodilo dítě, tak na to neměl tolik času. Děláme na nějakých projektech s Tsyoshi, zaměřených na electroclash. Máme v plánu rozjet další projekty a ne všechno co děláme je techno, ale když to shrnu, tak jo, techno je pro nás to nejdůležitější.“ Skrufff: Jak se díváš na stahování hudby po internetu zdarma a sdílení hudebních souborů? Chris Liberator: „No, na jedné straně jsem zastáncem free music a podporuji přístup lidí ke všem možným možným hudebním stylům. Navíc tohle pořádně otřáslo hudební businessem a ten tohle zemětřesení opravdu potřeboval. Tenhle business byl a je hlavně o zneužívání umělců a zákazníků. Tak je to třeba s Cdčky, které jako nový formát nebyly ve své době vlastně potřeba. Velké společnosti se pokusily zbavit vinylů, ale vlastně se jim zas tak moc nepovedlo, protože ty jsou tady dál. Ve své podstatě byli chamtivý a dneska za to platí, protože se právě tahle technologie obrátila proti nim. Ale na druhou stranu musím přiznat, že mi vadí lidé, kteří nás bezhlavým stahovaním vlastně okrádají. My jsme třeba už úplně dole na žebříčku hudebního průmyslu a když nás lidé obírají, tak mě to fakt sere. Nevadí mi, když si stáhne hudbu někdo, kdo opravdu nemá prostředky k tomu, aby si jí koupil, ale když vydáš nový track a za 5 minut je ke stažení na netu, tak mě to dokáže pořádně vytočit. Ale dokážu se vcítit do pozice lidí, kteří hudbu stahují, taky jsem byl chudý a vím, jaké to je, když si nemůžeš dopřát věci, které bys chtěl, ale nemáš na ně. Hudební piráctví má podle mě své hranice, kdy se dá tolerovat, ale nesmí se z něj stát okrádání ve velkém, to prostě nemám rád. Když si někdo stáhne náš track a nahraje ho hned na nějakou další stránku, tak to podle mého není správné. Existuje hodně free muziky, i naší, podporujeme to a umožňujeme lidem, aby s naší muzikou dál pracovali, tak by to měli ostatní respektovat. Navíc si myslím, že právě naše muzika se dá pořídit opravdu levně.“ Skrufff: Britské úřady zaměřili účinost Criminal Justice Act především na free „warehouse“ parties, jak vlastně hodnotíš současnou free techno scénu? Chris Liberator: „Vyvolalo to celkem paniku, policie začala být aktivnější a to především kolem Bristolu, ale ani v Londýně to není lepší. Hodně sound systému bylo zabaveno a policie ukončila násilně parties v neděli ráno. Ale taky musím říct, že hodně parties se stejně koná pravidelně dál a hraje se až do pondělí. Nevím, jestli je to pouze následek téhle nové právní úplravy, ale viděl bych to tak, že se sama policie snaží dostat tuhle scénu pod svojí kontrolu všeobecně.“ Skrufff: Takže v těchto nových zákonech nevidíš pokus o další útok establishmentu na free scénu? Chris Liberator: „Nevím, ale myslím, že se tahle scéna stala do jisté míry opravdu paranoidní. Lidé říkají: pořádně s náma zatočí, odposlouchávají nám telefony... ale já myslím, že je to policii sdrečně jedno. Myslím, že i úřady pochopili, že ačkoliv tyhle party nechtěli, tak se pořád konají a konat budou. Jenom je chtějí „umravnit“ aby se nekonali v obytných čvtrtích nebo na parkovišti komerčního festivalu, kde to pak vede k různým nepříjemnostem. Takže udělali zákon, kterým to snad budou moci nějak regulovat. Pokud ale děláš party někde ve skladišti na konci světa, tak si myslím, že je jim to u prdele. Pokud si teda nebudou stěžovat sousedi, že je tam bordel, pak potřebují nějaký účinný nástroj, který mohou použít k zastavení takové party. To je jako party v Cardenu, lidi co tam bydlí, si neustále stěžovali na hluk a právě proti takovým parties teď mohou zasáhnout. Ale takhle to vlastně dělali už po mnoho let. Sound systémy si na to už zvykly, že pokud bude hudba příliž hlasitá, tak na sebe přivolají policii a ta jim může zabavit aparaturu.“ Skrufff: Takže zůstáváš optimistou? Chris Liberator: „No, kdo ví, situace se může rychle změnit. Mají teď zákon a mohou ho kdykoliv použít, ale podobný už měli od roku 1994, kdy vstoupil v platnost Criminal Justice Bill. Ale myslím, že ho nebudou aplikovat příliž často, stejně jako je tomu u jiných zákonů a jejich porušení. Ber to takhle. Když budeš kouřit jointa na ulici, tak tě taky nikdo nezatkne, pokud se nějaký polda opravdu nevytočí. Je prostě plno takových zákonů, u kterých to policie přehlíží, protože by to jinak pro ně byla hrozná pruda. Jasně, mimo Londýn je to poněkud ostřejší.“ Skrufff: Byl jsi na mnoha parties, kam nakonec vtrhla policie a zastavila jí. Byl jsi často zatčený? Chris Liberator: „Ne, na party mě teda nikdy nezatkli. Minimálně 5x jsem byl policií donucen ukončit hudební produkci a to nejen v UK. Popravdě v zahraničí to bylo několikrát mnohem napínavější a nebyla to žádná sranda. A to nejen na velkých parties, ale dokonce v klubech. V Jugoslávii mě dokonce policista fyzicky napadnul a uhodil mě. Praštil mě ze zadu po hlavě, ani jsem nevěděl, odkud ta rána přilítla a já přepadnul přez gramce. Ve Francii zase na jeden z teknivalů přijela policie s puškama. Popravdě s policií je to vlastně celkem v pohodě, chovají se docela v klidu, pouze jednou ve Francii přijeli na Spiral Tribe party s buldozerem. Většinou se s nimi dá v klidu promluvit, než začnou podnikat nějaké další kroky. A pokud se už k nějakým rozhodnou, tak ti nejdřív sdělí, co se bude dít, takže se na to můžeš připravit. Ale jasně, obšas se to semele hodně rychle a bez varování, ale to se mi vždycky porařilo včas zmizet.“ Skrufff: Vzpomínáš si na některý z tvých útěků? Chris Liberator: „No na začátku 90. let policie vtrhla na party v Brixtonu, tak jsme prostě zbalili desky a vzali nohy na ramena. Pamatuju se, jak mi pak někdo vyprávěl, že mě viděl běžet po Brixton High Street s gramcem a deskama. Ale takovejch storek je prostě víc. Třeba Aztec, kterej řekl policistům, když k němu přišli – hele, já teď mixuju, přijď za 5 minut. Nemám čas. Největší problém samozřejmě nastane, když ti zabaví soundsystem a nebo když pozatýkají lidi, které vyzvali k ukončení party, ale ti se na to vybodli. Zrovna nedávno v Bristolu pozatýkali hromadu lidí. To se prostě čas o času stane, i tady v Londýně. No a když na to dojde, tak si musíš prostě říct - dneska jsem měl smůlu.“ Skrufff: Pořád jezdíš často hrát do Ameriky? Chris Liberator: “Jo, Pořád.” Skrufff: A co RAVE Act? Chris Liberator: „A jéje, tohle tam zničilo free scénu, je to tam úplně na hlavu. Dave Drummer tam teď byl s nějakými lidmi, co se snažili něco oranizovat, ale tam se prostě nedá proti zákonům bojovat tak jednoduše, jako tady. Od té doby co zavedli 911 hodně lidí zjisťuje, že už vlastně nejsou tak svobodní, jak si mysleli, osobně i politicky. A taky, tam se lidi prostě bojí vybočit z řady. Lidi co tam organizovali parties tvrdě narazili na establishment. A navíc není ve Státech ani tak jednoduchý udělat party v klubu, jako to bylo dřív.“ Skrufff: Jak se díváš na underground, co pro tebe to slovo znamená? Chris Liberator: „Undergroudová scéna je v každém smyslu o lidech, kteří pro sebe něco dělají a kteří něčemu věří a tím vytváří zase něco dalšího pro ostatní lidi. A to je dobře. Chamtivost a obelhávání jsou špatné a jediný způsob, jak můžeš svůj život udělat lepším, je prostě snažit se ho žít tak, aby lepší byl. Netvrdím, že jsem perfektní, ale prostě se snažím podle toho žít. Snažím se být DJem, který se nastará pouze o to, kolik desek prodal a kolik vydělal.“

www.fullon.cz