Barbora Mochowa interview: Mým největším snem je zahrát si svoje písně s orchestrem

Baru, prozraď nám, jak ses vyloupla na hudební scéně? Jaké byly tvé začátky?
K hudbě, kterou dělám teď, směřuju asi od mých sedmnácti let, kdy jsem se ke zpěvu začala doprovázet na klavír. Jak jsem cvičila, najednou jsem si nacházela "vlastní" harmonie, a tak jsem se nakonec dostala ke skládání. Jsem ráda, že to tak vyplynulo. Nikdo to za tebe nemůže udělat jako ty sama. Je to pak pravdivější, upřímnější.

RECENZE: Barbora Mochowa není jenom česká Lana Del Rey

Jsi autorkou všech svých písní na debutovém albu?
Ano, kromě písně Rise And Shine, jejíž melodie je vlastně středověká skladbička ze 13. století, a Tears In The Pudding, což je moje verze klavírní skladby od Erika Satieho. Texty napsaly Alice Bauer a Tereza Frantová.

JAKO MALÁ JSEM SI VENKU NAŠLA DVA KLACKY A DĚLALA, ŽE HRAJU NA HOUSLE

Vedli tě rodiče k hudbě odmala?
Začala jsem zpívat tak nějak přirozeně už ve školce. Učitelky nás braly zpívat na tehdejší "vítání občánků", kde jsem vždycky dostala sólo. Vzpomínám si, jak jsme na vystoupení nosily červenou sukýnku s bílou halenkou a k tomu cvičky. (smích) Dostali jsme za to pak nějakou hračku, to mě zajímalo ze všeho nejvíc. No a potom se mi jednou zdálo, že u nás před domem na kaštanu rostou malé housličky, já jsem si je utrhla a pak jsem jezdila po Trutnově. Po tomhle snu jsem si našla venku dva klacky, jeden dala pod bradu, jeden do ruky a dělala, že hraju. Tak mě potom rodiče na housle přihlásili do hudebky. Na zpěv jsem chodit nechtěla. Už tehdy jsem nějak cítila, že nechci, aby mě někdo předělával, chtěla jsem si zpívat po svém... (úsměv) Rodiče mě v hudbě odmalička podporovali, do ničeho mě ale nikdy nenutili.

Věnuješ se houslím ještě teď?
Bohužel už ne. Ještě jsem na ně hrála dva roky na konzervatoři při zpěvu, ale pak to časem vyšumělo. Housle jsou hodně náročný nástroj a já jsem nikdy nebyla dříč, nedokázala jsem cvičit. Někdy toho lituju, ale stejně se nedokážu v tomhle změnit. Proto je zpěv pro mě ideální - zpívat vám většinou buď jde, nebo nejde. (úsměv) Později jsem začala hrát na klavír, což je ke zpěvu praktičtější. Každopádně mám k houslím vztah a hodně mi daly, možná víc, než si myslím...

Tvá hudba není typická pro mladé dívky, co tě k takovému zaměření vedlo?
Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela, netvořím s nějakým záměrem, takže to takhle vyplynulo samo. Asi je to něco zakořeněného ve mně, nějaký kód.

Jaká hudba tě inspirovala?
Když jsem byla mladší, moc jsem hudbu neposlouchala. Zalíbila se mi ale občas nějaká píseň a tu jsem si pak pouštěla neustále dokola. To dělám trochu dodnes. (úsměv) Hrála jsem dlouho klasickou hudbu, to se asi v mé tvorbě hodně odrazilo. Dnes mám ráda interprety, jako jsou Antony And The Johnsons, Goldfrapp, starší desky Reginy Spektor, z českých jsou moji oblíbení Bratři Orffové, Milokraj Marty Töpferové, Jiří Bulis, Lenka Dusilová a také kapela První hoře... Hlavně ale vyhledávám hudbu, která ve mně něco silného vyvolává.

Debutovou desku jsi vydala v červnu, jaké máš na ni ohlasy?
Recenze mě potěšily, ale hlavně reakce od fanoušků. Někteří mi napsali, co u mých písní cítili. To mi udělalo úplně největší radost. Vždycky jsem si přála, aby moje hudba v lidech něco vzbuzovala.

U písničky Tears In The Pudding mě překvapilo dlouhé vzdychání, které připomínalo sex, orgasmus.
Vzniklo to úplně spontánně. Kdyby se jednalo o nějakou taneční popovou věc a byly tam takové ty klasické vzdechy apod., dalo by se to tak brát, jako něco prvoplánového. Ale tady to má pro mě úplně jiný význam. Když posloucháš tu píseň od začátku, cítíš, že to nemá jen sexuální naladění, že je tam směsice různých emocí. Ta píseň je o plynutí času, o úniku z běžného vnímání. Jsem ráda, že tě to vyvedlo z míry. Ráda používám věci, které překvapují... (úsměv)

S deskou sis dala načas, protože od prvního singlu do vydání této desky uplynuly dva roky, proč to tak dlouho trvalo?
Až v průběhu mě napadlo, že by na desce mohl být ještě smyčcový kvartet, takže bylo potřeba ještě napsat aranže. Také jsem ale sháněla vhodné studio, producenta i finance na desku, proto se to nakonec protáhlo. Samotné nahrávání a práce na desce by asi tolik času nezabralo.

Jak ses dostala ke spolupráci se smyčcovým kvartetem?
Kvintesence Quartet mi doporučil kamarád, konkrétně violoncellistu Šimona Marka, kterého jsem posléze oslovila. Spolupracuje se mi s nimi skvěle, jsou to všechno výborní muzikanti. Navíc jsem ráda, že jsou to kluci - je s nimi víc legrace.

BÝT ČESKOU LANOU DEL REY NENÍ ZÁMĚR

Hodně lidí tě srovnává s Lanou Del Rey, byl tvůj záměr znít jako ona?
Ne, záměr to určitě není. Myslím, že je to možná o způsobu používání hlasu, který máme trochu podobný. Mně osobně tenhle styl zpěvu vyhovuje, cítím se v něm volně a pohodlně. Lanu Del Rey jsem poslouchala, takže tam nějaký vliv být může, stejně jako další vlivy.

RECENZE: Lana Del Rey už asi jiná nebude. Když ji miluješ, není co řešit

Česká Lana del Rey zní ale dobře, nemyslíš?
Nemůžu si na to úplně stěžovat… (úsměv) Ale když to člověk slyší až moc často, začne ho to samozřejmě trochu štvát.

Kde a kdy představíš debutovou desku naživo?
Přes léto jsem měla pár koncertů, a teď na podzim a dál mě čeká takové menší turné po České republice. Také bude křest desky, který se uskuteční 27. 9. v pražské Malostranské besedě. Ráda bych všechny čtenáře tímto pozvala, už se moc těším na setkání!

Bude na křtu nějaký host? 
Samozřejmě Kvintesence Quartet, v písni Gesualdo zahraje bubeník Šimon Hajdovský a spolu s mým kamarádem, zpěvákem Martinem Růžou, zazpíváme jednu píseň. Desku pokřtí její producent, mistr zvuku Matouš Godík.

Na jakém nejzajímavějším místě jsi hrála?
Konkrétně mě teď nic nenapadá... Nejvíc si ale užívám, když je na místě klavír, je to krásný pocit, hrát na křídlo...

Jak pečuješ o svůj hlas?
Vlastně to moc neřeším. Technikou se samozřejmě občas zabývám, zkoumám nové možnosti, ale že bych si vysloveně každý den sedla a dělala cvičení, to ne... A pití vincentky a vajíček - na to moc nevěřím. (úsměv) Myslím, že je to hlavně o psychice.

Čeho chceš dosáhnout?
Mít svůj okruh fanoušků, koncertovat, moci dělat svoji hudbu naplno. Vystoupit i na nějakém velkém festivalu nebo koncertovat v zahraničí... Mým asi největším snem je zahrát si svoje písně s orchestrem.

Máš netradiční příjmení, to je pseudonym?
Je to moje vlastní jméno, předci z tátovy strany pocházeli z Německa. Správně počeštěle bych se měla jmenovat Mochowová, ale nakonec naší ženské linii bylo povoleno zkráceně Mochowá. Mám s tím občas problémy, lidé si myslí, že je to chyba. Proto jsem se rozhodla dát čárku pryč a takhle je to jasnější.

Jaký názor máš na pseudonymy?
Chápu to z praktických důvodů, pokud má někdo trochu komplikovanější jméno apod. Ale občas to může být i srandovní. Když se někdo například jmenuje Luděk Vomáčka a dá si pseudonym "David Standford". (úsměv) Ale když se pseudonym povede, je pěkný a zajímavý, nic proti tomu nemám.

Co bys vzkázala svým fanouškům?
Předně bych jim ráda poděkovala za přízeň a doufám v setkání na nějakém podzimním koncertě!

text: Hana Bukáčková, foto: Lucie Levá

Témata: Barbora Mochowa, Lana Del Rey, Waiting For The White Raven