Divokej Bill interview: Nejsme žádné rychlokvašky, úspěch jsme si vyjezdili

První otázka se nabízí - proč takový výběr, když před pár lety kapela vydala Unisono best of?
Roman: Přišli s tím Warneři (vydavatelství Warner Music, pozn. red) už před dvěma lety, ale nám se to nehodilo do krámu z hlediska naší strategie vydávání desek. Tahle kompilace je na rozdíl od Unisona třídisková a mimo jiné nabízí nové fotky, třeba s naším bývalým bubeníkem Honzou "Kiskou" Veselým.

Zařadili jste nějaké bonusy nebo rarity?
Roman: Z Unisona je tam Poslední mohykán, který tenkrát trochu zapadl, verze Unisona se smyčci a Čmelák v naší oblíbené zrychlené verzi.
Adam: Ta vznikla ke klipu a nikdy na desce nevyšla.

V Plzni proběhl tradiční Pilsner Fest, hráli No Name nebo Divokej Bill

Jak vzniká takový rozsáhlý výběr?
Roman: Hlavně nám do toho nikdo nemluvil. Je to chronologicky sestavené do tří částí: Singly, Ploužáky a Nářezy. Kluci mi se sestavením dali důvěru, já to dal dohromady, přišly dvě připomínky, kterým jsem vyhověl, a bylo to. Trochu problém byl snad jen se zařazením Armády, která je v Nářezech, i když je to trochu ploužák nebo něco tak mezi. Máme skoro sedmdesát písniček, narvali jsme jich tam pětačtyřicet.
Adam: Jsou to ty nejlepší pecky.

Zvládnete to všechno zahrát naživo na koncertě?
Adam: Já s tím problém nemám, ale kluci ještě někdy hledají akordy.

Nicméně asi cítíte, že jste se za ta léta někam posunuli...
Roman: Ve zpěvech posun cítím, Vašek měl na začátku trochu jiný hlas. Když jsme začínali, jemu bylo třiadvacet a nám sedmnáct. Zlepšili jsme se i jako muzikanti, máme za sebou dvanáct set koncertů a za ty roky jsme se trochu naučili hrát. Občas něco zkazíme, ale umíme z toho vybruslit, třeba to svedeme na zvukaře. Ale chyby se teď už moc nestávají...
Adam: A kdyby, lidi mají rádi, když přiznáš, že jsi to pokazil.

RECENZE: Divokej Bill jiskří i bez elektřiny

A co vaši fanoušci, taky se nějak vyvíjejí?
Roman: Vidíme, že nám publikum trochu stárne. Zpočátku na nás chodili dvanáctiletí a teď vidíme lidi kole pětatřiceti, kteří už s sebou na koncerty vodí své děti. Ale jsme rádi za všechny věkové kategorie fanoušků.
Adam: Blbý je to, že nám občas už fanoušci začínají vykat. To mě štve...

To je realita. Však i vaše fanynky trochu zestárly...
Roman: Naštěstí vodí dcery... Hlavně ať nějaká paní nepřijde s tím, že chce podpis pro svoji maminku, která nás poslouchá. Pak uvidíme, že opravdu stárneme.

Divokej Bill pomohl Českým Budějovicím s oslavami 750 let města

Kdy jste si poprvé uvědomili, že máte zásadní hit?
Adam: Když nám singly Znamení, Pocit a Malování začala hrát rádia. To byl zlom, který nastal, když naše fanouškovská základna tlačila tak na rádia, že nás začala hrát. Bylo to obráceně, než to funguje dnes, kdy musí mít kapela rádiový hit, aby si získala příznivce.
Roman: Poctivě jsme si úspěch vyjezdili.
Adam: První koncerty v Úvalech a okolí, pak zábavy, třikrát jsme objeli republiku a lidé začali chodit. Nejsme žádné rychlokvašky. Taky jsme se hodně hlásili do různých soutěží.

A dneska máte platinovou desku za své poslední album 15.
Roman: Jsme nadšení, deska splnila naše očekávání. Dělají nám radost ohlasy o vyzrálosti textů i zvuku.

Kdy vás zase uvidíme koncertovat?
Adam: Pravda, teď jsme koncertně neaktivní. Vyjedeme až příští rok. Poslední koncert byl 3. října a teď máme volno až do května 2016. Příští rok pojedeme nějakých 25 festivalů.

A co takhle nová deska?
Roman: Chtěli jsme vydat desku, ale odsunuli jsme ji. Nic za tím nehledej, jen chceme více času.
Adam: Natočili jsme živý koncert, který by měl vyjít na jaře. Proto jsme vydání nové studiovky odsunuli.

Jak dokážete v osmi lidech udržet dojem, že jako parta držíte pohromadě?
Adam: Výhoda je, že je nás právě hodně. Když tě někdo naštve, zbývá pořád ještě dost lidí, se kterými se můžeš bavit. V triu to musí být daleko horší.
Roman: Už víme, co od sebe můžeme čekat. Jako v každé uzavřené skupině lidí máme určitý druh vnitřního humoru. Ostatní si o nás musí myslet, že jsme úplní magoři.
Adam: Zažili jsme už úspěchy i pády. Ponorky byly a budou, ale všichni víme, za čím jdeme.

Roman Jireš